Bylo krásné dubnové pondělí. Vzduch již byl cítit přicházejícím jarem a já právě vycházel z budovy školy, abych se vzápětí přemístil přes půl Prahy na hodinu tělocviku. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem tou dobou studoval vysokou školu, mohli jsme si volit z nepřeberné nabídky nejrůznějších sportů. Já nebyl příliš vyhraněný a zapřisáhlý nadšenec pouze jednoho či dvou sportů, a rád jsem zkoušel i nové, proto jsem si každý semestr zapisoval jiný sportovní kurz. Nyní padla volba na kanoistiku. Lákalo mě to už dlouho, protože naše škola vlastnila svoji loděnici, my tak měli příležitost si splout alespoň část Vltavy a být alespoň chvíli „na čerstvém vzduchu“. Nebyl to nijak náročný kurz, byl pojat velmi rekreačně s ohledem na velký počet holek, které si ho rovněž zapisovaly. Po vytažení a spuštění starých laminátových kanoí na vodu jsme pokaždé do nich po dvojicích nastoupili a po dobu asi jeden a půl hodiny spluli část toku Vltavy a pak se vrátili. Pro tuto volnočasovou aktivitu navíc nebylo třeba žádného speciálního oblečení, obzvláště v teplém počasí stačilo jen tričko a kraťasy. Občas se někdo otočil a namočil se, to už pak taková sranda nebyla. U loděnice jsme vždycky měli sraz a čekali na učitele. Ten nám odemkl a pomohl vynést těžké kanoe ven. Občas se nám i stávalo, že nám dal klíče od loděnice s tím, že si potřebuje ještě něco v centru vyřídit, a že jsme už vlastně dospělí, že to zvládneme sami s tím, že se pro klíče vrátí na konci. Věřil nám, a dohled nad nižšími ročníky delegoval na starší studenty. Já a můj kamarád jsme byli nejstarší a líbilo se nám občas „buzerovat“ prváky a alespoň krátce si užívat pocit svěřené moci.
Dnešek se však poněkud lišil od předešlých hodin našeho tělocviku. Rozhodl jsem se totiž si vzít na sebe do kanoe triatlonový gumový neopren. Přemýšlel jsem o tom již delší dobu, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlal, až doteď. Řekl jsem si, že to určitě bude úžasný zážitek. No, abych pravdu řekl, tak vlastně mi to navrhl můj spolužák, který se mnou na kanoistiku chodil. On byl totiž jediný, kdo o mé fetišistické zálibě nosit přiléhavý gumový neopren věděl. Jednou mě v něm totiž přistihl, v určité řekl bych, choulostivé situaci, a začal mi potom pokládat samé zvědavé otázky, až jsem se mu nakonec o tom svěřil. Vzal to velmi profesionálně a pochopil to. Právě on mě namotivoval k tomu, si neopren vzít sebou na dnešní kanoistiku.
Když jsem odcházel ze školy, měl jsem na sobě školní batoh a v ruce látkovou tašku se složeným neoprenem. Cítil jsem mírnou nervozitu a zároveň vzrušení, už jenom z toho, že jsem ho měl v ruce. Stále jsem myslel na to, jak se bude na mě tvářit učitel nebo vůbec holky, obzvláště ty z nižších ročníků.
Právě jsem vystupoval z metra a mířil k loděnici, kde jsme vždy mívali sraz. Začínali jsme asi za deset minut a už nyní jsem tam viděl postávat nějakou skupinku. Zanedlouho přišel i můj spolužák a s úsměvem ve tváři pohlédl na to, co jsem si přinesl. Bohužel více nás nepřišlo. Zrovna bylo období zápočtových testů a ani já jsem nečekal nějakou velkou účast. Náš počet se tedy ustálil na osmi, což bylo fajn, protože jsme mohli každý jet v páru. Zanedlouho přišel i učitel. Už z velké dálky jsem si z výrazu v jeho tváři všiml, že dneska to zase bude na nás. Přišel k nám, a začal nám se omlouvat, že úplně zapomněl na to, že dneska musí na schůzku ohledně nějakého atletického turnaje. Bylo vidět, že když už jsme se tam všichni trmáceli, tak se už nikomu nechtělo odcházet. Upozornil tedy mě a mého kamaráda, že máme na ostatní dát pozor, a že klíče mu máme zítra přinést do školy. Byli jsme poslední kurz toho dne a další kanoistika byla až ve středu, takže to nevadilo. Převzali jsme si tedy klíče, ubezpečili ho, že se nemusí o nic bát, že už jsme to takhle zvládli předtím a rozloučili jsme se s ním. Bohužel tím, že nás bylo tak málo, tak to ve finále skončilo tak, že byly tři dvojice holek a my dva, takže stačilo vytáhnout pouze čtyři lodě.
Odemkli jsme tedy vrata od loděnice a vstoupili dovnitř. Bylo vidět, že se v paprscích světla vznáší spousta prachu. Bohužel vevnitř nebyly vyloženě oddělené prostory pro holky a kluky, jenom pár lavic, háčky na zdi a plátěný závěs, abychom po sobě nepokukovali. Řekli jsme tedy holkám, ať se převléknou a my jim zatím vytáhneme lodě až ke břehu. Holkám to přišlo jako fajn nápad, protože se před námi nechtěly přímo vysvlékat a zároveň se nechtěly tahat s těžkými loděmi. Potom, co jsme všechny čtyři vyndali ven, vytáhli jsme holkám ze skříně zamčené vesty, které teda musely mít, na tom jsme trvali. Řekli jsme jim, že pokud budou mít nějaké problémy, tak ať na nás počkají, že jim pomůžeme nebo ať se přijdou zeptat. Když byly připraveny, vybraly si pádla, sedly si na lavici a čekaly na nás, až taky budeme. Spolužák se na mě otočil a zeptal se, jestli už na to jdu. Já odvětil, že když už to tady mám, tak do toho jdu. Vytáhl jsem triatlonový neopren z tašky, rozepnul jsem zip na zádech a položil si ho na lavičku vedle sebe. Zajímalo mne, jak na to holky budou reagovat, protože to určitě očekávaly. Vždycky jsem míval na sobě tričko a kraťasy a nic nenaznačovalo, že by to zrovna dneska mělo být jinak. Posadil jsem se, rozepnul batoh a do něj strčil tu plátěnou tašku. Pak jsem se vyzul z bot a sundal ponožky. Sundal jsem si košili a pověsil ji. Následovaly rifle, které jsem složil a položil na lavičku vedle. Nyní jsem byl trochu nejistý, protože jsem nevěděl, jestli mám tolik odvahy na to, abych se svlékl zcela donaha. Zároveň jsem ale chtěl, aby neopren skutečně přiléhal na holé tělo. Nakonec jsem sundal i trenky, i když mi naběhla dost viditelná erekce. Můj spolužák, který se převlékal hned vedle, mě koutkem oka pozoroval. Nebylo to moc patrné, ale já věděl, že se dívá. Trochu jsem znejistěl. V tu chvíli jsem se cítil velmi vzrušený a to vzrušení bylo taky velmi patrné.
Spolužák už byl převlečený, vstal a stoupl si vedle mě. Byl to takový docela trapný moment, on přede mnou stál oblečený a já stál vůči němu zcela nahý. S úsměvem se na mě podíval a pohledem sjel na můj penis. Zeptal se mě, jestli se mi to líbí. Já odvětil, že má přeci viditelný důkaz, že ano. Usmál se a udělal něco, co jsem nečekal. Přisunul se ke mně tak blízko, až se můj penis přímo přirazil na jeho rozkrok. Přes jeho těsné sportovní šortky jsem svým penisem ucítil i ten jeho penis. V zásadě jsme se jimi přímo dotýkali, byly sevřeny mezi našimi těly. Kdybychom tam byli sami, tak bych to už nevydržel a klekl si na zem. V ten okamžik jsem netoužil po ničem jiném, než zavřít oči a vložit si celý jeho penis do pusy.
Nahnul se ke mně a pošeptal mi, že už je na čase, abych se konečně oblékl. Dlouho jsem neotálel, protože jsem nechtěl, aby mě takhle nějaká holka náhodou přes závěs nezahlédla. Uchopil jsem gumový neopren a přičichl jsem si. Velice se mi líbila jeho vůně. Posadil jsem se a pomaličku jsem do něj vsunul levou, poté pravou nohu a postupně ho vytahoval a vyhlazoval všechny přehyby. Následně jsem si ho vytáhl až k pasu, abych ukryl svoji erekci. Bohužel silueta velkého penisu byla přes gumu docela dost viditelná. Byl totiž nastojato sevřený mezi břicho a těsnou gumu, navíc vzrušení stále neustupovalo. Popadl jsem rukávy a vsunul jsem do nich postupně obě ruce. Když jsem se ujistil, že jsem si povytáhl veškerý přebytečný materiál, tak jsem nahmatal provázek zadního zipu a vytáhl si ho až ke krku. Následně jsem zip překryl gumovým lemem se suchým zipem. Provázek jsem několikrát přehnul a strčil si ho dovnitř neoprenu, aby mi nepřekážel. Párkrát jsem si v neoprenu dřepl a vstal, abych věděl, že mě nikde nic netáhne a dobře sedí na místě. Následně jsem z batohu vytáhl malý uzavíratelný sáček. Z kapsy riflí jsem vyndal mobil a klíče a vložil oboje do sáčku. Peníze jsem si nebral, na co taky. Párkrát jsem si ještě přejel dlaní po gumovém penisu, abych se ještě více vzrušil a namotivoval. Vzápětí jsem nahmatal gumový lem límce neoprenu a dovnitř neoprenu si vložil sáček se svými věcmi tak, aby mě moc netlačil. Následně jsem se posadil na lavičku, nasadil si ponožky a obul si boty, ve kterých jsem přišel. Spolužák mě celou tu dobu pozoroval, jak se do něj oblékám, a párkrát si neodpustil poznámku o tom, že si to musím fakt užívat. Nyní jsem byl připraven. Záchrannou vestu jsem si ani nebral, protože kdybych spadl do vody, tak sám neopren by mě na hladině udržel. Ještě jsem z batohu vytáhl lahev s vodou, protože jsem očekával, že mi v neoprenu bude docela horko a budu muset hodně pít. Voda z Vltavy se mi nezdála moc jako vhodná volba.
Mohli jsme jít. Odhrnuli jsme tedy závěs. V momentě, kdy mě holky uviděly, tak úplně oněměly. Jenom v tichosti seděly a zíraly. Pro této trapné chvilce se zvedly a začaly se vyptávat, co to mám na sobě a proč, přičemž nemohly zanechat škodolibého smíchu. Řekl jsem jim, že to chci vyzkoušet a navíc pokud se ve vodě otočím, tak se alespoň nenamočím. Nechápavě na mě hleděly a celého si mě obcházely. Jedna se dovolila, jestli si může na ten materiál sáhnout, načež prohlásila, že to je jak z nějakého německého porna. Já ji ujistil, že se tyto obleky běžně používají na plaveckých závodech. Hned následovala otázka, jestli teda závodím nebo co. Já řekl, že ne. A proč to teda mám na sobě, když nezávodím, následovala další. Trochu jsem se dostával do úzkých a už jsem nevěděl, co mám říct, spolužák se mezitím náramně bavil, ale pak dal pokyn z výjezdu. Holky se na sebe podívaly s posměšným výrazem ve tváři a šly ven. My si vzali pádla a zamkli vrata od loděnice. Řekl jsem spolužákovi, že ať si ty klíče nechá u sebe, že stejně je nemám kam dát. Holky samozřejmě byly líné si spustit loďky na vodu a čekaly, až jim to uděláme sami. Náramně se bavily, když jsme jim je spouštěli na hladinu. Bylo jim úplně jedno, co se s loďkami děje, stále pozorovaly jen mě, jak tam před nimi skáču v gumě. Byl jsem jak nějaká atrakce. Stále se jen pochechtávaly a něco si špitaly, tak abych to neslyšel. Až jsme je vypravili, tak jsme mohli konečně jet i my.
Do kanoe jsme si hodili pádla a já si tam dal ještě tu lahev s vodou. Já si sedl dozadu a kolega dopředu, odrazili jsme se od břehu a vypluli. Holky byly před námi vzdálené asi 150 m a bylo slyšet, že se náramně baví. Mě to ale bylo jedno, užíval jsem si tu atmosféru okolo. Velmi se mi líbilo, jak se jarní slunce opírá do černého gumového neoprenu a pomalu ho prohřívá, a proto jsem se pořádně pil, nic jsem nechtěl nechat náhodě. Po chvilce pádlování jsme podepluli ocelový Železniční most a ocitli se pod Vyšehradem. Přišlo mi, že se na mě lidé dívají, jak procházejí po mostě. Časově jsme na tom byli dobře, tak jsme pomalinku zvolnili a já si mohl zase navozovat příjemné pocity hlazením gumového penisu. Spolužák to vždycky poznal, protože když jsem přestal pádlovat, věděl, co se asi vzadu děje. Ale nereagoval na to. Holky byly daleko, takže mi to nevadilo. Věděl, že je to byl jeho nápad a tak mě nechtěl rušit.
Když jsme obeplouvali Císařskou louku, občas jsme pozdravili pár veslařů nebo rybářů, i když ti nebyli moc rádi, že nás vidí. Černá guma přitahovala slunce a společně s fyzickou námahou začalo být v neoprenu docela horko a musel jsem stále pít. Přesto se mi to líbilo stále více. Dokonce jsem se s kamarádem na chvíli domluvil, že nebudu pádlovat. Natáhl jsem si nohy, opřel se zády o opěrku a zavřel oči, zatímco jsem si vychutnával tu gumovou vůni neoprenu, protože rostoucí teplo jí více uvolňovalo. Po chvíli jsme dopluli až k jižnímu cípu Veslařského ostrova, kde jsme si mohli odskočit a vzápětí otočit kanoe a vrátit se zase k loděnici. Trochu jsme zaostávali, a tak jsme museli holky dohnat. Ty už na nás po dlouhé pauze čekaly a byly připraveny vyrazit. Když jsme se k nim dostali, seznámili jsme je s tím, že se už budeme pomalinku otáčet a vracet se. Když mě holky uviděly zase v neoprenu, tak koukali, jestli nezahlédnou obrys mého penisu. Byl jsem vsedě, takže nic vidět nešlo, nicméně můj pitný režim se promítl na skutečnosti, že jsem si musel na ostrově zajít na WC, protože zpátky bych to asi už nevydržel. Přirazili jsme tedy ke břehu a já musel vstát. Bohužel tím, že jsem se snažil udržet rovnováhu, abych nespadl do vody nebo na ostré kameny, nezabránil jsem tomu, aby viděly siluetu mé erekce. Nebylo mi to moc příjemné, ale nemohl jsem to moc ovlivnit.
Na ostrově se nacházela klubovna profesionálních veslařů, toalety a nějaké sklady. Sem tam byli i nějací lidé, ale nevšímali si mne. Zašel jsem si v klidu na WC, nicméně vysvléci se z mokrého neoprenu a zase se do něj poté obléci představovalo docela problém. Nechtěl jsem si ho roztrhnout, a tak jsem si ho oblékal pomalu. Když jsem byl před odchodem, tak jsem si ještě krásně dlaní promasíroval narůstající erekci. Vylezl jsem ven a vrátil se k místu vylodění. Trochu mě zachvátily rozpaky, protože tam, kde jsem je opustil, tak nikdo nebyl. Řekl jsem si, že se mi určitě někam schovali. Trochu chaoticky jsem začal pobíhat v neoprenu po ostrově, ale nikde jsem je nedokázal najít. Snad mě tu takhle nenechali, pomyslel jsem si. Trochu jsem začal panikařit, protože jsem byl v poněkud nepříjemné situaci. Vrátil jsem se tedy na levý břeh ostrova, a podíval jsem se, jestli je náhodou neuvidím. A byla to pravda. Tou dobou už byli na půli cesty zpátky a já neměl žádnou šanci je donutit, aby se pro mě vrátili. Vytáhl jsem tedy z neoprenu telefon a snažil jsem se zavolat svému kamarádovi, aby se vrátil. Mé volání však zcela ignoroval. Asi po minutě mi od něj přišla SMSka s textem: „Užij si to! LOL.“ Nevím, čí to byl nápad, jestli jeho nebo těch holek, ale asi jim přišlo velmi vtipné odjet a mě tu nechat. Jediné štěstí bylo, že se blížilo čtvrt na šest a Slunce už nemělo takovou sílu. Musel jsem se tedy vrátit do loděnice po svých. Je pravda, že se mi mezi lidi moc nechtělo, promenádovat se v gumovém neoprenu přeci jen nebývá moc běžné. Zpátky to bylo asi 2,5 km ostré chůze. Bohužel neměl jsem s sebou Opencard, takže jsem nemohl využít tramvaj. I když nevím, jestli by se mi chtělo vlézt v neoprenu do tramvaje, to už by možná i na mě bylo moc. Vyběhl jsem z Veslařského ostrova a parkem podél Podolského nábřeží jsem mířil směrem k Vyšehradu. Viděl jsem, jak se lidé otáčejí a fotí si mě na mobily, protože mysleli, že to je nějaká forma recese nebo reklamy. Bohužel po chvíli jsem zjistil, že při běhu se v neoprenu neskutečně přehřívám, proto jsem musel zvolnit a změnit běh na formu rychlé chůze. Nebylo mi to moc příjemné, když kolem mě projížděly tramvaje a zrak všech ulpíval na mé gumové kůži. Nejvtipnější bylo, když jsem procházel Vyšehradským tunelem, to dokonce některá auta přibrzďovala, aby si mě řidiči prohlédli. Když jsem byl asi v polovině Rašínova nábřeží, všiml jsem, že už tahají loďky z vody ven. V tu chvíli mi bylo jasné, že to k nim nestihnu a musím přidat. V tu chvíli mi problesklo hlavu, že jsem vlastně mohl poslat SMS jízdenku a dohnat tak časovou ztrátu, ale na to už bylo pozdě. Vyběhl jsem na ochoz pro pěší Železničního mostu vedoucího přes Vltavu. Občas jsem tam potkal nějakého chodce, přičemž každý si neodpustil patrný úsměv. Dokonce jsem potkal dvě slečny a ty si neodpustily poznámku, že prý jestli bych jim nedal svoje číslo. Já jsem se jen pousmál a odvětil, že jsem zadaný, abych se jich zbavil. Sice na mě potom ještě volali, že prý jestli nemám ještě obojek, že prý by si přály nějakého gumového otroka, ale já jsem na to nereagoval.
Rychle jsem seběhl z mostu dolů a upaloval jsem k naší loděnici. Přál jsem si, abych tam ještě někoho zastihl. Když jsem seběhl po schodech, po nikom tam nebylo ani vidu ani slechu. Přišel jsem k vratům a zkusil za kliku, ale bohužel bylo zamčeno. Nicméně pode dveřmi byl zasunutý nějaký papír. Myslel jsem si, že to asi bude nějaká zpráva pro mě. A taky že ano. Můj kamarád mi tam nechal vzkaz. Napsal mi, že mi mé věci vzal s sebou, že se o ně nemusím bát, a můžu se v klidu vrátit na koleje, no ale v neoprenu. Dokonce mi na papír napsal i přímou autobusovou linku, jak se dostat zpátky na kolej. Přemístil jsem se tedy k autobusové zastávce a vyčkal jeho příjezdu. Nebylo mi to moc příjemné stát na zastávce, zatímco si mě ostatní lidé prohlíželi. Nic neříkali, jenom na mě koukali. Zanedlouho autobus přijel, ale byl večer a už tam nebyla žádná místa k sezení. Přistoupil jsem a chytil se opěrné tyče. Zpátky to bylo 40 minut. Bohužel, když jsem tam byl takhle vestoje, na mé gumové tělo přisedalo mnoho škodolibých a posměšných pohledů, cítil jsem se nervózní a zároveň vzrušený, a svoji erekci jsem nemohl moc ukrýt. Na jedné zastávce, už nevím na které, nastoupilo velké množství lidí, a museli jsme se do autobusu takříkajíc zmáčknout. Jedna mladší slečna si stoupla vedle mne, nic neříkala, jen se držela a pozorovala mne. Bylo mi to trochu nepříjemné a očekával jsem, že si určitě všimne mojí erekce. Nicméně za chvíli autobus prudce zabrzdil, ona se neudržela a spadla na mé gumové tělo, až se ke mně přitiskla. I když se omluvila, přišlo mi, že to udělala schválně.
Když jsem vystoupil na zastávce, šel jsem směrem ke kolejní budově. Už bylo přítmí, tak si mě nikdo nevšímal. Trochu jsem se obával, jestli mě na vrátnici vpustí dovnitř, protože jsem neměl u sebe identifikační kartu. A byla to pravda, vrátná mě rezolutně odmítala vpustit dovnitř, i když viděla, že mám na sobě gumový neopren. Vytáhl jsem teda telefon a zavolal svému „kamarádovi“, ať mi snese doklady dolů. Nakonec mě vpustila a já si mohl konečně oddechnout, načež se mě kamarád vyptával, jak jsem si to celé užil a kdy si to zopakujeme. Suše jsem mu odvětil, ať se raději na nic neptá.