Již několik let jsem si přál splnit si svůj životní sen, navštívit drsnou a zároveň nádhernou přírodu Norska. Při pohledu na fjordy a nedotčenou krajinu si člověk vždycky uvědomil, že jsou na světě i krásná místa, která stojí za to uchovat i pro příští generace. Mým snem bylo se sám vydat na dvanáctidenní pěší expedici po národních parcích této severské země a zároveň navštívit ty nejmajestátnější kopce tyčící se stovky metrů nad hladinou. Vždy jsem cítil, že jaksi do této krajiny patřím, a že by mi vlastně vůbec nevadilo zde žít obklopen ledovcovými jezery a skalnatými pohořími.
Naplánoval jsem si, že v momentě, kdy dokončím vysokou školu, tak se za ušetřené peníze vypravím na tuto životní cestu. Tento okamžik právě nastal. Úspěšně jsem završil pětileté studium a obdržel tolik toužený „cár“ papíru. Po státnicích jsem tedy začal plánovat.
Nakoupil jsem si spoustu outdoorového vybavení, abych byl připraven na jakoukoliv situaci, která mě mohla eventuálně potkat. S ohledem na skutečnost, že jsem hodlal cestovat sám a veškerý náklad jsem si nesl s sebou, musel jsem tomu přizpůsobit i volbu, kolik a jaké věci si vzít. Zároveň se mi nechtělo tahat se s třicetikilovým batohem, to bych asi daleko nedošel a rychle bych se unavil. Oblečení jsem si nabalil jen tolik, abych si ho mohl v případě nutnosti přeprat v horském potoce. Na rady zkušenějších cestovatelů jsem si koupil i věci, které by mne vůbec nenapadly jako například obranný sprej proti medvědům. Na co jsem se však ze všeho těšil nejvíc, bylo, že si ke svým expedičním věcem přibalím i gumový triatlonový neopren. Snil jsem o tom, jak si ve volné chvilce v neoprenu zaplavu. Ta průzračně čistá voda s fantastickými scenériemi okolní krajiny mě neskutečně přitahovala.
Trasu své expedice jsem si rozvrhnul tak, aby průběžně protínala turistické chaty (no spíše jakési roubené boudy) rozeseté po celé ploše národního parku. Nechtěl jsem tahat stan, a zároveň jsem odmítal spát pod širákem, proto mi tato možnost přišla vhod. Vlhké oceánské klima rychle měnilo počasí a určitě jsem nechtěl celý promoknout. Na internetu jsem se dopátral, že každá „chatrč“ měla pouze okno, dveře a plechová kamna se zásobou dřiví, což na přespání v teple bohatě stačilo. Občas se uvnitř daly najít i nějaké potraviny zanechané předchozími návštěvníky a v těch lepších dokonce i lékárničky. Celková plánovaná trasa měřila necelých 200 km, což na asi dvanáctidenní pochod bohatě stačilo. Každých zhruba 25 kilometrů byla dřevěná bouda. Termín expedice jsem si zvolil na začátek září. To bylo ještě teplo, avšak hlavní turistická sezóna už pomalu končila. Předpokládal jsem, že obsazenost jednotlivých chat bude i tak nízká a já je budu mít jen pro sebe.
Po vyřízení všech nezbytných formalit a dokoupení trvanlivých potravin jsem byl připraven vyrazit. Jediné zavazadlo, které jsem si bral s sebou, byl asi tak 25 kilový batoh napěchovaný věcmi až po okraj. Vlastní gumový neopren zabíral v batohu spoustu místa, a musel jsem proto určitou část dalších věcí ještě přeorganizovat. Odmítal jsem ho totiž nechat doma.
Druhý den časně ráno jsem vyrážel na letiště. Po několikahodinovém cestování s přestupem v Oslu a dalším pokračováním cesty vlakem na sever, jsem dorazil na místo. Bylo pozdní odpoledne. Na první noc jsem si zaplatil levný hotel, který se v dané lokalitě nacházel, abych si odpočinul od dlouhé cesty. Batoh jsem si ani nevybaloval, protože další den brzy ráno jsem vyrážel vstříc vzrušujícímu dobrodružství.
Počasí se velmi vydařilo. A horské boty se taktéž velmi osvědčily. I když jsem putoval po značených a udržovaných trasách, kamenitý terén byl místy docela nestabilní a musel jsem být opatrný, abych se nezranil. Pokud by mne navíc zastihla nějaká bouře, tak v otevřeném terénu se nebylo možné na hřebeni kde schovat. K večeru jsem dorazil k první boudě. Naštěstí byla prázdná, a tak jsem si mohl vysušit propocené oblečení a uvařit si vydatnou večeři. Uvnitř byla umístěna již avizovaná plechová kamna s jednou litinovou ploténkou, na které jsem si mohl uvařit rýži a rozehřát nějakou konzervu.
Pátý den a po zhruba 100 kilometrech v nohách jsem se konečně rozhodl vytáhnout gumový neopren, abych si mohl zaplavat ve vodách fjordu. Doteď neopren tvořil pouze jakousi mrtvou váhu, kterou jsem vláčel celou tu dobu s sebou. Okolo třetí hodiny odpoledne jsem dorazil k další dřevěné boudě a rozhodl jsem se již ten den dál nepokračovat. Chatka byla zbudována na úbočí nezalesněného kopce a skýtala nádherný výhled na celý fjord a ostře řezané údolí. Odhadem se nacházela asi 2 kilometry od volně přístupného kamenitého břehu. Počasí bylo taktéž nádherné a já se těšil, až budu z vody pozorovat zapadající Slunce.
Když jsem si trochu odpočinul a načerpal síly z dalšího prefabrikovaného jídla dovezeného ještě z Čech, nemohl jsem se dočkat, až to přijde. Mohlo být kolem páté hodiny a do západu Slunce bylo ještě spousta času. I tak bylo třeba rychle vyrazit, protože jen cesta dolů po úbočí kopce s klesáním asi 300 m přeci jen nějaký ten čas zabere. Rozhodoval jsem se, zda se převléci do neoprenu rovnou v chatce a sejít dolů na břeh přímo v něm nebo se převléci až na místě. Stále jsem o tom přemýšlel, avšak v chatce jsem byl sám a za celou tu dobu jsem nikoho jiného nepotkal. Zvolil jsem první variantu, a tedy převléci se do neoprenu v chatce, v něm sejít až dolů k vodě, zaplavat si a pak se zase vrátit zpátky ještě před setměním.
Pomalu jsem rozepnul batoh a většinu věcí jsem musel vystěhovat ven, abych se k neoprenu vůbec dostal. Když jsem ho poprvé nahmatal uvnitř ruksaku, uchvátilo mne, nakolik je gumový povrch neoprenu příjemně hladký. Vytáhl jsem ho ven a rozložil na podlahu. Chvíli jsem ho pozoroval a těšil se, až si ho obléknu. Mé vzrušení stále rostlo. Sedl jsem si na podlahu a začal jsem se vyzouvat. Rozvázal jsem si tkaničky a sundal si boty. Následovaly ponožky. Vstal jsem z podlahy. Vysvlékl jsem se z mikiny a poté z termotrička. Oblečení jsem házel na jednu hromadu. Vzápětí jsem si sundal kalhoty a ihned i trenky. Cítil jsem se velmi vzrušený a postupně mi začala nabíhat erekce. Málem jsem zapomněl ještě na jednu věc, kterou jsem si taktéž z domu přivezl, a tím byl silikonový anální kolík. Byl jsem totiž strašně zvědavý, jaké to je ho mít při plavání. Prohrabal jsem batoh, až jsem ho našel úplně na dně. Žádný lubrikant jsem neměl, a tak jsem to udělal „na sucho“. Ujistil jsem se, že pevně drží na místě, a že nevypadne a již vzápětí jsem pociťoval jeho stimulaci.
Nicméně tím, že jsem tam stál zcela nahý, bylo mi za chvíli docela chladno. Už jsem se musel obléct do gumového neoprenu, co možná nejrychleji. Zvedl jsem neopren ze země a rozepl zádový zip. Postupně jsem do něj vsunul obě nohy, materiál si vytáhl ke kolenům a následně až k pasu. Již po chvilce jsem ucítil, jak mě těsný neopren svírá. Nakonec jsem si natáhl i gumové rukávy a vytáhl si zip až ke krku. Cítil jsem, jak se mi zvětšuje rozkrok a silueta rostoucí erekce se stávala stále výraznější. Nijak mě to však neznervózňovalo. Několikrát jsem si dlaní přejel po gumovém penisu, což se mi velmi líbilo, nicméně už jsem musel vyrazit, jestli jsem chtěl stihnout západ Slunce. Nasadil jsem si tedy ponožky a obul si boty. Z batohu jsem si ještě vyndal latexovou plaveckou čepici a plavecké brýle.
Vyšel jsem z chaty ven na čerstvý vzduch. Rozhlédl jsem se, jestli někdo náhodou není na blízku. Nikoho jsem neviděl, a tak jsem přivřel dveře od boudy a pomaličku se od ní začal vzdalovat. Líbilo se mi, jak se zbytky slunečních paprsků opírají o gumový povrch neoprenu a pomalinku jej prohřívají. Stále jsem se ohlížel, jestli někoho náhodou neuvidím, protože jsem se pohyboval v otevřeném prostoru a i z velké dálky mne bylo snadné zpozorovat. Černá guma docela kontrastovala s šedivým pozadím kamenů a skal. Čekaly mne asi dva kilometry prudkého klesání od chaty až ke skalnatému pobřeží. Měl jsem dostatek času a nechtěl jsem spěchat, aby mi náhodou nepodjela noha a já nesjel po nestabilních kamenech z kopce dolů. Cítil jsem se velice vzrušený, protože se mi právě plnil můj sen.
Když jsem konečně sešel až na úroveň skalnaté pláže, všiml jsem si, že je Slunce již nízko nad horizontem. Další věc, které jsem si povšiml, byla jakási stará betonová budova na opačném břehu fjordu. Z dálky připomínala nějakou starou továrnu, ale bylo patrné, že je již delší dobu opuštěná. Napadlo mě, že bych k ní mohl v neoprenu doplavat. Stejně jsem neměl žádný cíl, a tak jsem si tuto budovu zvolil jako orientační bod. Původně jsem plánoval, že si zaplavu ne moc daleko od pláže, ale k té fabrice mě to vyloženě lákalo, i když to bylo velmi daleko. Mohlo to být napříč odhadem dva kilometry. Trochu jsem se obával, zda jsem vůbec schopen na jeden zátah doplavat až tak daleko.
Sedl jsem si na skálu. Vyzul jsem si boty a ponožky napěchoval do nich. Chvíli jsem si vychutnávat ten okamžik a pohodovou atmosféru. Pozoroval jsem, jak se v dálce vypínají skály nad vodní hladinou a zároveň, jak se vlnky na hladině rozbíjejí o pobřeží. Nasadil jsem si latexovou plaveckou čepici na hlavu a plavecké brýle. Nevěděl jsem, zda je voda ve fjordu sladká nebo slaná, a proto jsem si raději vzal i tyto brýle. Boty jsem zanechal na skále a seskočil dolů.
Pomalu jsem vstoupil do vody. Byla neskutečně studená a naráz se mi do ní vůbec nechtělo. Nicméně věděl jsem, že když se v ní začnu intenzivně pohybovat, zahřeju se a už mi taková zima nebude. Pomaličku jsem se začal vzdalovat a již po deseti metrech od břehu jsem cítil, že nedosáhnu na dno. Gumový neopren mě nádherně nadnášel a plavání v něm byla docela radost. Silikonový kolík byl zasunutý hluboko v análním otvoru a poskytoval mi velmi zvláštní pocit, přesto velmi vzrušující.
Když jsem byl asi ve dvou třetinách cesty na opačný břeh, Slunce zmizelo za kopcem a začaly se tvořit nějaké tmavé mraky. Už mi začala být v neoprenu docela zima a zároveň mi docházely síly. Během pěti minut se spustil neskutečně vydatný liják, foukal silný protivítr a vlny mě začal zpomalovat. Začal jsem panikařit, protože se setmělo, docházely mi zbytky sil a já se obával, jestli to vůbec zvládnu. Nyní mi bylo jasné, že se již vrátit nedokážu. Musel jsem prostě doplavat až ke břehu, i když mě vítr táhl od něj. Začal jsem dostávat křeče do nohou a mé tempo se zpomalilo. Přecenil jsem své síly a bolestivé křeče mi naráz znemožňovaly pokračovat. Na hladinu padal vydatný déšť, který neustával, a já přestával věřit, že se mi podaří doplavat na druhý konec. Začala mi být opravdu zima, a zastihl mě vnitřní strach. Nakonec jsem ale vytáhl zbytky fyzických sil a na druhý břeh nakonec doplaval.
Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem ani nedokázal vylézt z vody na pláž. Podařilo se mi ale vyhoupnout na nějaké skalisko. Položil jsem se na záda, roztáhl ruce a snažil se nabrat nějaké síly. Cítil jsem, jak velké dešťové kapky pleskají o gumový povrch neoprenu. Ležel jsem tam asi deset minut, než jsem nasbíral dostatek sil na to, abych se mohl vůbec posadit. Když jsem koukl do dálky, tak přes hustý déšť nebyl vůbec vidět protější břeh. Nebyla možnost návratu. Navíc mi neopren již neposkytoval dostatek tepelné izolace a já se začal cítit velmi prochladlý. Musel jsem do sucha a bezpečí. Nezbývalo mi nic jiného, než v hustém dešti dojít až k betonové budově a schovat se uvnitř. Neměl jsem na sobě boty a na ostrých a kluzkých kamenech byl pohyb dosti obtížný. Musel jsem se ale vyškrábat až nahoru.
Vlezl jsem dovnitř staré průmyslové budovy a hledal jsem místo, kde by se dalo ukrýt před tímto nevlídným počasím. Původně jsem si myslel, že to byla stará hydroelektrárna nebo továrna na zpracování ryb. Bohužel počasí se nezlepšovalo a venku se již natolik setmělo, že pohybovat se ve tmě naslepo by bylo příliš nebezpečné. Vrátit jsem se také nemohl a začal jsem si uvědomovat, že dnešní noc budu muset strávit zde. Musel jsem si proto najít vhodné místo, kde by se dalo přespat. Když jsem se plížil po potemnělém objektu, musel jsem našlapovat velmi citlivě, protože na zemi byla spousta skla z rozbitých okenních výplní. Zároveň jsem slyšel spoustu podivných zvuků, které naznačovaly jako by tam někdo byl. Bylo to jako z nějakého hororu. Měl jsem trochu strach. Uvnitř jsem se pohyboval v pouhém neoprenu, bez jakéhokoliv nástroje nebo zbraně. Co kdybych natrefil třeba na medvěda? Jak bych se asi vůči němu ubránil? Po starém schodišti jsem vystoupal do prvního patra, kde byla patrně nějaká kancelář. Jako jediná místnost měla dveře, které šly ještě zavřít. Zde jsem se rozhodl strávit noc. Byla mi zima, a proto mi nepřišlo moudré se z neoprenu vysvlékat. Sedl jsem si tedy na zem do rohu místnosti a pomaličku odpočíval. Byl jsem trochu vystrašený a nervózní, a tak jsem si začal masírovat přes gumu svůj penis, abych se trochu uvolnil. Z celkového vyčerpání jsem ale usnul.
Ráno jsem se probudil a do nového dne mne uvítal příjemný pohled na své gumové tělo. Jemnými pohyby jsem si hladil svoji hladkou pokožku. Erekci jsem měl patrně celou noc, protože když jsem sjel dlaní až do rozkroku, ucítil jsem, jak je můj penis prokrvený a citlivý. Se zavřenýma očima jsem si ho začal přes silnou gumu masírovat a vychutnával si příjemné pocity toho okamžiku. Venku bohužel stále vydatně pršelo, a nic nenasvědčovalo tomu, že by se mělo počasí umoudřit. Od nohou jsem byl celý prochladlý, a musel jsem se začít pohybovat, abych se v neoprenu zahřál.
Řekl jsem si, že při denním světle alespoň prozkoumám, co je to tady vlastně za budovu. Vyšel jsem z bývalé kanceláře a sešel dolů po schodišti. Celá hala byla prázdná, jen spousta sutin, betonu a skla. Všechny stroje, ať jakékoliv byly již dávno odvezeny, a co zůstalo, to zrezivělo. V zadní části budovy byla stará dřevěná vrata, na nichž bylo cosi napsáno, avšak nerozuměl jsem tomu. Byly na nich i nějaké silně vybledlé bezpečnostní piktogramy. Vrata byla posuvná a zavěšená na ocelových kolejnicích. Ve vlastní budově nic moc zajímavého nebylo. Byla to prostě stará industriální stavba, z níž zbyly jen obvodové zdi a střecha. Co však bylo za těmi vraty, mě velice zajímalo. Vrata byla velmi těžká a dalo dosti práce je odtlačit tak, aby mezi nimi vznikla škvíra natolik široká, abych se jí mohl protáhnout dovnitř. Když paprsek světla přes škvíru osvětlil i prostor za vraty, bylo mi jasné, že to je stará důlní štola se zbytky kolejnic pro důlní vozíky.
V životě jsem ještě v žádném dole nebyl. Lákalo mě to dovnitř. Neměl jsem s sebou bohužel žádnou svítilnu, a tak jsem nemohl jít do tunelu moc hluboko, protože jediné světlo, které jsem měl k dispozici, pronikalo skrz malou škvíru mezi rozevřenými vraty. Zajímalo mne, co se tam asi těžilo. Předpokládal jsem, že zásoby suroviny byly už dávno vyčerpány a důl byl následně opuštěn. Vstoupil jsem do šachty a ihned jsem ucítil, že je uvnitř znatelněji chladněji než venku. Pomalu jsem postupoval dovnitř. Šachta se postupně rozrůstala do celé sítě příčných chodeb.
Asi po dvou stech metrech jsem z dálky uslyšel jakýsi skřípavý zvuk. Než jsem se stačil otočit a zjistil, co to bylo, ztratil jsem jakékoliv zbytky světla a nastala úplná tma. Došlo mi, že to ta závěsná kolejnice nevydržela, a vrata se sama zavřela. Já tím ztratil jediný zdroj světla. Začal jsem panikařit, protože jsem si uvědomil, že nebudu schopen ve tmě najít cestu ven. To místo bylo snad prokleté. Musel jsem se opatrně otočit přesně o 180 stupňů, abych se trefil, odkud jsem přišel. Kdybych se otočil byť jen trochu jinak, mohl jsem zabočit do úplně jiné chodby a ztratit se tam. Mohl jsem používat pouze hmat, abych se dokázal v prostoru alespoň trochu orientovat. Postupoval jsem velmi pomalu a opatrně. Za žádnou cenu jsem se nechtěl uhodit do hlavy zakopnutím nebo nárazem o kamenný strop. Byl jsem velmi nervózní a cítil jsem, že mi roste adrenalin. Ta chodba se zdála být nekonečná a já pojal podezření, že jsem zabloudil. Přesto jsem se nezastavil a postupoval dál. Po dlouhých minutách jsem na konci tunelu nahmatal rovný povrch dřevěných vrat. Opřel jsem se o stěnu a vší silou odtáhl vrata na stranu. Povedlo se. Vyběhl jsem ven, a už jsem se tam nechtěl za žádnou cenu vrátit.
Počasí se již trochu umoudřilo a déšť se změnil na jemné mrholení. Studený vítr byl i tak stále pronikavý. Nemohl jsem tady ale zůstat. Začal jsem pociťovat hlad a zároveň jsem zde riskoval možnost nepříjemného zranění, protože jsem se po kluzkém terénu stále pohyboval bosky. Věděl jsem, že boty, které jsem na opačném břehu fjordu včera zanechal, stejně budou promáčené natolik, že je nebudu moci ani nazout. Vyšel jsem tedy z budovy ven a sešel až na úroveň vodní hladiny. Sedl jsem si na skálu a chvíli pozoroval mlžné opary putující mezi skalnatými kopci. Zároveň se mi líbilo, jak jemné mrholení pomalinku pokrývá gumový neopren tenkou vrstvičkou vody a jeho povrch dělá nádherně lesklý. Nasadil jsem si latexovou plaveckou čepici na hlavu a plavecké brýle. Seskočil jsem do vody a pomalým tempem plaval na protější břeh. Hladina nebyla rozbouřená tolik jako včera večer, ale i tak jsem šetřil síly na poslední třetinu cesty. Trvalo mi to asi větší hodinu. Občas jsem se zastavil, abych si trošku odpočinul. Nakonec se to ale podařilo a já stanul na protějším břehu. Proud mě sice zanesl kousek dál, než odkud jsem předtím vyrážel. A proto, abych našel své boty, které jsem zde nemohl zanechat, jsem ještě musel obeplavat skalní výběžek. V momentě, kdy jsem ucítil pevné dno pod sebou, vstal jsem a pomalinku šel vodou až na břeh. Posadil jsem se na kámen, a zatímco jsem se vydýchával, poohlížel jsem se po svých botách. Samozřejmě, že jsem je našel tam, kde jsem je včera zanechal, ale byly naplněny vodou až po okraj. Bylo mi jasné, že pokud ta voda tam stála celou noc, vnikla do lepených švů a v momentě, kdy bych si je nyní nazul, tak než bych se vyškrábal k dřevěné chatě, boty by se rozpadly. Svázal jsem je proto tkaničkami dohromady a přehodil přes rameno. Nasadil jsem si promáčené ponožky na chodidla, abych měl alespoň nějakou ochranu před ostrými kameny a vyrazil vzhůru.
Terén byl velmi nestabilní a promáčený a několikrát se pode mnou utrhl kus svahu. Musel jsem překonat asi 300 m převýšení na zhruba dvoukilometrovém úseku, což v momentě, kdy má člověk na sobě těsný gumový neopren, pohybuje se takřka naboso, v análu má silikonové dildo a zároveň ještě mrholí, tak to není vůbec příjemné.
Když jsem se přiblížil k chatě, rozhlédl jsem se, jestli někoho nezahlédnu, ale nikoho jsem neviděl. Nahlédl jsem přes malé okno dovnitř, jestli náhodou někdo není uvnitř. Taky ne, vzduch byl čistý. Vešel jsem do boudy a jako první věc jsem rozdělal oheň, abych se mohl rozehřát a zároveň si uvařit. Boty jsem umístil vedle kamen a těšil se, až se vysvléknu z gumového neoprenu a vyndám si silikonovou náhražku penisu ze zadku.