Jako technika mne firma vyslala na služební cestu do zahraničí. Tou dobou jsme jednali s obchodními partnery v rámci úspor o přenosu technologie z britské mateřské firmy do Česka a mým úkolem bylo v průběhu třech týdnů zajistit veškerou dokumentaci pro transfer výrobního zařízení k nám do republiky.
Bylo mi řečeno, že pojedu do Británie sám, a že budu mít zajištěno ubytování a k dispozici služební auto. Byla to má první takto dlouhá pracovní cesta. Právě vrcholil červen. Těšil jsem se, že si užiju alespoň trochu teplého počasí, avšak vědomí, že má cílová destinace bude asi desetitisícové městečko kousek od pobřeží bičované vlhkým mořským vzduchem, ve mně vzbuzovalo pocit nejistoty. Asi toho tepla moc nebude, spíše mi to proprší, pomyslel jsem si. Po opatření letenky jsem začal balit kufr. Zabalil jsem si jak teplé oblečení do chladného počasí, tak i to letní, kdyby náhodou bylo hezky. I potom, co jsem do kufru dal i další věci typu osobní hygieny, obchodních smluv, obleku a pracovního notebooku, mi v něm stále zůstávalo dost místa. S napůl zaplněným kufrem se mi skutečně jet nechtělo. Začal jsem tedy přemýšlet, co bych si tak ještě navíc přibalil.
Nebyl jsem totiž smířen s tím, že bych byť jediný kousek z mé fetišistické sbírky nechal doma. Doma jsem měl gumový triatlonový neopren, což byl hlavní nositel mého vzrušení. Velice se mi líbilo, jak se silná guma těsně obepíná kolem těla a navíc hladký povrch dělá doteky mnohem citlivější. Rád jsem v něm trávil svůj volný čas, například sledováním televize, sprchováním se ve vaně nebo jen tak relaxem. Často jsem to spojil i s nošením celouzavřené latexové masky opatřené pouhými nosními dírkami, abych dosáhl stavů srovnatelných s hlubokou meditací.
Rozhodl jsem se podívat na internet, zda není na mapě v okolí nějaké zajímavé místo. Jediné, co upoutalo moji pozornost, bylo několik kilometrů vzdálené pobřeží lemované erodovanými útesy. Napadlo mě, že nosit neopren v hotelovém pokoji je jistě vzrušující, ale mnohem zajímavější by bylo si v něm zaplavat ve skutečném moři. Tato představa se mi velice zalíbila. Rozhodl jsem si tedy navíc přibalit do cestovního kufru svůj gumový neopren.
Druhý den ráno jsem vyrazil na letiště. Po úspěšném odbavení jsem nastoupil do letadla a v duchu si říkal, doufám, že mě letištní kontrola v Británii nedonutí z nějakého mnou neznámé důvodu otevřít můj kufr. Avšak po dvouhodinovém letu jsme úspěšně přistáli v Londýně a veškeré mé obavy se rozplynuly. Vyzvedl jsem si zavazadlo a zamířil k metru, abych se dostal na nádraží. Odtud mě ještě čekala tříhodinová cesta vlakem s přestupem v Bristolu. Po dlouhé únavné cestě jsem konečně dorazil na místo. Hotel byl nedaleko nádraží, tak jsem se rozhodl jít pěšky. Naštěstí mě nezastihlo to typické britské počasí. Budova hotelu nebyla nijak okázalá, byl to spíše jen ten typ rodinného penzionu s několika pokoji. Na recepci jsem se představil a moji rezervaci měli již přichystanou. Podepsal jsem nezbytné formuláře a vyfasoval klíč od pokoje. Pokoj byl v prvním patře s výhledem do zahrady a v dáli na kostelní věž. Bylo kolem šesté hodiny večer. Rychle jsem si vybalil kufr, abych se mohl osprchovat a ještě stihnout večeři v jídelně v přízemí.
Po rychlé sprše jsem se převlékl do normálního oblečení. Už jsem to nedokázal vydržet. Ze skříně jsem vytáhl svůj gumový neopren a posadil se na postel. Přiložil jsem si ho k obličeji a vychutnával si tu neuvěřitelně líbivou vůni. Chvíli jsem ho držel v dlaních a hladil jeho povrch. Rozprostřel jsem ho na postel a chvíli jej pozoroval. Říkal jsem si, že až přijdu z večeře, ihned si ho obleču. Zamkl jsem pokoj a sešel po schodech dolů. Celou večeři jsem se těšil, až se do toho gumového neoprenu obleču. Asi po půlhodině jsem vyběhl po schodech a vytáhl klíče. Zabouchl jsem za sebou dveře a již jsem viděl, že mne očekává můj triatlonový neopren. Zatáhl jsem žaluzie. Sundal jsem si boty a ponožky. Následovala košile, kalhoty a trenky. Nyní jsem byl zcela nahý, sám ve svém pokoji. Popadl jsem neopren a opět jsem si přičichl té gumové vůně. Rozepnul jsem zip na zádech a vsunul jsem do něj nohy. Vstal jsem a vytáhl si ho do pasu. Následovaly gumové rukávy. Nakonec jsem vytáhl zip na zádech až ke krku a konečně nastala ta chvilka, na kterou jsem se těšil. Lehl jsem si na postel. Zavřel jsem oči a pomalými pohyby rukou jsem si hladil gumu kryjící ramena, hrudník a hlavně pěknou erekci. Krouživými pohyby rukou jsem se uváděl do stále většího vzrušení, avšak vždy, když jsem se blížil k vyvrcholení, přestal jsem.
Nicméně v tuto chvíli někdo zaklepal na dveře. Nikoho jsem nečekal a chytl jsem paniku, protože jsem se v ten moment prostě nedokázal z propoceného neoprenu vysvléct. Musel bych otevřít dveře tak, jak jsem byl. Přišel jsem tedy ke dveřím. Musel jsem je prostě otevřít. Mohlo to být důležité. Připevnil jsem tedy na dveře bezpečnostní řetízek, a ačkoliv jsem měl na sobě jen neopren, otevřel jsem dveře na škvírku tak, aby mi byla vidět pouze tvář. Zeptal jsem se, co se děje. Nějaký mladý kluk, patřičně zaměstnanec hotelu mi oznámil, že má pro mě klíč od služebního vozidla, který mi tu zanechali zástupci firmy. Vypadal velice překvapeně, že po něm chci, aby mi ten klíč podal ve škvírce mezi dveřmi. Avšak nehodlal jsem otevřít dveře plně dokořán. V momentě, kdy mi předával ten klíč, pousmál se jako by chtěl naznačit, že ode mne očekává dýžko. Samozřejmě mi ihned došlo, že bych mu měl nějakou tu libru dát. Rychle jsem zmizel v pokoji a z peněženky svižně vytáhl pětilibrovku a prostrčil ji mezi dveřmi. Bohužel jsem se v tuto chvíli nehlídal, a v momentě, co jsem mu předal bankovku, zahlédl moji gumovou ruku. Nechápavě se na mě podíval a odešel. Srdce mi bušilo ze strachu, ale už se s tím nedalo nic dělat. Zavřel jsem dveře. Bylo již pozdě večer a byl jsem unavený z cesty. A tak jsem si v neoprenu lehl do postele a vzápětí v něm usnul.
Ráno jsem se probudil velmi brzy, cítil jsem, že mi v gumě bylo poměrně horko. Svlékl jsem si ho, obrátil naruby a v koupelně pověsil, ať stihne do večera proschnout. Po ranní hygieně jsem se převlékl a sešel dolů na snídani. Pro nenáročného středoevropana byla britská snídaně poměrně značným zážitkem. Poté jsem se vrátil do pokoje pro pracovní podklady a jel zapůjčeným autem do práce. Vzhledem k tomu, že byl pátek a vypadalo to, že bude slunečný víkend, celou dobu v práci jsem přemítal o tom, jaký výlet bych podniknul. Pozdě večer po práci jsem se vrátil do penzionu. Druhý den byla sobota a mohl jsem si v klidu přispat.
Ráno po snídani jsem vyřídil pracovní emaily a poté přemýšlel, co bych dnes podniknul. Podíval jsem se do mapy, jak daleko je vzdálené moře. Mělo být krásné počasí, což pro plavání ve vlnách bylo ideální. Asi kolem druhé hodiny odpoledne jsem se rozhodl, že si pojedu zaplavat. Na mapě jsem si našel jednu osamocenou pláž se spoustou skalisek a útesů. To bylo místo pro mě. Z koupelny jsem si vzal triatlonový neopren a vše dal do tašky. Zamkl jsem pokoj a sešel až na ulici k autu. Nastoupil jsem do něj a tašku posadil na sedadlo spolujezdce. I když byl volant na opačné straně, nezpůsobovalo mi to tolik potíží, jak jsem původně očekával. Vyrazil jsem na cestu. Projížděl jsem anglickým venkovem a již v dáli jsem viděl přibližující se moře. Asi po půlhodinové cestě jsem zaparkoval vedle nějaké restaurace přímo u pobřeží. Vypnul jsem motor a z tašky jsem vytáhl neopren. Veškeré cennosti a peníze jsem nechal v autě.
Ke svoji vybrané pláži jsem to měl ještě 800m strmým kopcem. Když jsem sešel až na pláž, rozhlédl jsem se, že nikdo okolo není. Sundal jsem si boty a ponožky a vyzkoušel jsem, nakolik byla voda studená. Ačkoliv byl teplý vzduch, voda byla velmi chladná a bez neoprenu by to nešlo. Vrátil jsem se k botám a svlékl jsem se donaha. Stále jsem se rozhlížel, jestli mě náhodou někdo nesleduje. Mohl jsem začít oblékat neopren. Po chvilce jsem tam stál celý gumový. Ještě jsem z kapsy od kalhot vytáhl klíč od auta a schoval jej vedle pod kámen. Nerad jsem nechával všechno jen tak pohozené na jednom místě. Přeci jen jistota je jistota. Vlezl jsem do moře. Bylo studené. Ale jakmile jsem se trochu rozplaval, zahřál jsem se, a přestal jsem to vnímat. Plaval jsem kolem pobřeží a užíval si toho klidu. Ve vodě jsem strávil asi dvě hodiny. Mezitím se vyjasnila obloha a bylo opravdu hezky. V dáli jsem uviděl takové pěkné skalisko, doplaval jsem k němu a vyhoupl se na něj. Sedl jsem si a pomalu odpočíval. Pozoroval jsem, jak se mořské vlny rozbíjí o skály. Lehl jsem si na záda, zavřel jsem oči a poslouchal ty relaxační zvuky moře. Byl to velmi speciální okamžik. Teplé sluneční paprsky se opíraly do mé gumové kůže a prohřívaly mne.
Bohužel, po chvilce mě to natolik uklidnilo, že jsem na skále usnul. Musel jsem tam ležet několik hodin protože, když jsem se probudil, slunce už zapadalo. Uvědomil jsem si, že se musím vrátit, než bude úplná tma. Seskočil jsem do vody a plaval jsem k místu, kde jsem zanechal oblečení. Když jsem se vrátil na mou pláž, oblečení bylo pryč. Někdo ho musel najít a odnést. Všude jsem se rozhlížel, jestli jsem skutečně na tom pravém místě, avšak po oblečení ani stopa. Chytl jsem paniku, že budu muset jet zpátky autem v neoprenu. Avšak v tuto dobu mě tato myšlenka netrápila tolik, jako to, že musím najít klíče od svěřeného auta. Prohrabal jsem půl pláže, než jsem nakonec našel po kamenem ukrytý klíč od vozidla.
Nyní jsem se musel vyškrábat po svahu až k autu. Bylo velmi náročné, protože jsem neměl boty a terén byl velmi nestabilní. Navíc jsem se v neoprenu začal při prudkém stoupání dosti potit a přehřívat. Vyšel jsem až na okraj útesu a v dáli zahlédl své auto. Potěšilo mne, že tam stojí. Plížil jsem se pomalu, aby mě nikdo neviděl. Přišel jsem až před auto a můj zrak upoutal jakýsi papír zastrčený za předním stěračem. A na něm bylo napsáno, že jsem obdržel pokutu 30 liber na parkování v zákazu. Přišel jsem ke dveřím řidiče a uviděl jsem, že mám na pravém předním kole policejní botičku. Bylo mi jasné, že dneska nikam neodjedu a v gumě budu muset ještě nějakou tu chvilku strávit.