Správa železniční cesty.
Můj milý deníčku,
tak si tak myslím, jestli správa železniční cesty nepatří k hlavním škůdcům pracujícího lidu u nás. Nejen že se rozhodla nenávratně zničit řadu cenných a zajímavých nádražních budov, přičemž na svévolné utrácení peněz daňových poplatníků se používají směšné výmluvy, ale navíc už mne začínají unavovat nekonečnými opravami železničních tratí. Ne že by to nepotřebovaly, ale proč musí, Nejsvětější nebesa, opravovat najednou dva nebo tři úseky za sebou, aby zpoždění utěšeně narůstala? Neboť mi leží v žaludku prohlášení naší genetičky, že její dcera jezdí 3krát týdně do Prahy na trénink, řekl jsem si, že bych mohl zkusit dojíždět občas do Ponrepa. Vzhledem k tomu, že Pendolíno má na Smíchov přijíždět v 17.09, pohodlně by se mělo metrem stihnout dojet na Národní třidu a dojít do kina. Jenže to by nesmělo být zpoždění málem 20 minut. Kdybychom alespoň jeli, i když třeba pomalu, ale mi pořád stáli. I když mne tlačil čas, řekl jsem si, že zkusím rychle koupit dvacetičtyřkorunový lístek v automatu, když jedu jen tři stanice a mám jen lístek za 32 KČ. Ohó, taková troufalost. Nebudu to protahovat, dost vzteklý jsem musel obětovat padesátikorunu pohlcenou automatem a pochopil jsem, že tyto bedny neslouží k vydávání jízdenek, i kdepak, ty slouží k ožebračování slušných lidí, neboť co jednou kysna pohltí, to už nikdy nevydá. Ostatní lidé jezdí na černo. Což o to, začátek němého filmu není nezbytné vidět, ale i tak jsem musel utíkat. A musím připustit, že mi němé filmy se svými přepjatými výrazovými prostředky, se svojí tichou krásou a stále ještě živelnou radostí z pohyblivých obrázků, tak že mi tyto filmy opravdu chyběly. Ale to cestování mi začíná vadit. No uvaž, můj milý deníčku, vyrážel jsem trolejbusem v 15.07 a v 17.30 jsem ještě stále nebyl na místě. Zatracené Černice. No, chtělo by to auto, co si budeme bublat, že můj milý deníčku. Na internetu jsem viděl, jak se opravovala střecha vily Karla Gotta. Ne jako u chudých, že se dům zakryje nepromokavou plachtou, kterou odnese první větřík, ne ne ne. Kolem domu vyrostlo mohutné lešení, jež podpíralo bytelnou dočasnou střechu a podkroví se mohlo nerušeně opravovat za každého počasí. Když má někdo prachy, to se to žije. Ale co, Mistr si je alespoň zaslouží. A ještě něco. Když jsem byl doma, koukl jsem přes červené tlačítko na nového Exnera. Na rozdíl od hodnotitele na seznamu bych řekl, že humorné výstupy se vydařily, nijak mne neurážely a naše vysloveně bavily, Vlček s Beránkem jsou asi nejpovedenější ze všech, Exner také ujde, co ale zatím neštymuje, tak to je milostná linie. Ta jim nevyšla. Zato oceňuji nápad s hrochem, pochopitelně zatažení oběti do vody, kde není vidět, co se děje dál, byl skvělý tah, udupání rozběsněným kiangem by se filmovalo o dost hůře, to je zřejmé. Také záměna rozestavěného slonince za sloninec opuštěný mne pobavila a byla plně v Erbenovském duchu. Zkrátka, Osamělý mrtvý muž byl celkem příjemný, byť nějaké chybičky by se našly. Uvidíme, co bude dál. Také nám O. volal z USA přes internet, ukazoval nám kamerou ve svém mobilním telefonu psa, spolupracovníka a celý dům i s polohovatelným křeslem, no zkrátka USA jak z usáckého seriálu.