tak jsem byl u Petra v jeho pražském podnájmu a jako na potvoru jsem se při večeři rafnul do pusy a to do krve. P. mne poté opil vínem, v posteli jsem pak nevydržel a strčil si jeho úd do úst. Rány v ústech se sice zacelují rychle, ale takhle bleskově asi zase ne. Je otázka, jak velké je nebezpečí přenosu, doufejme že nebylo co přenášet, ale stejnak v prosinci poběžím na testy. Ovšem bylo to příjemné, tu chuť jsem cítil ještě druhý den večer. P. vyslovil pochybnosti, zda má smysl se ještě scházet, když jsem v Plzni a jsem divný. No, pro mne je to pořád poněkud trýznivé a stále trpím vtíravou představou, že ode mne, i v posteli, cosi očekává a já to nemohu nebo neumím vyplnit. A přesto jsem se sám dožadoval setkání, ač něco takového obvykle nedělám. Zvláště uvážíme-li, že původní okouzlení je pryč. Uvidíme, jak dlouho budu P. bavit. Mohl bych zkusit návrat do Prahy, čistě v rovině úvah, ovšem chtělo by se to nejdříve naučit brcy, pak bych měl dost slušnou naději najít uplatnění a návrat do Prahy by nemusel být nemožný, byť bych si nemohl moc vyskakovat. Vzpomeňme, můj milý deníčku na bratrancovo vyprávění, jak v Irsku bydlel v komunálce a když se vrátil z dovolené, musel si na dveře svého pokoje přidělat petlici, aby mohl pokoj důkladně zamknout. Pravdou zůstává, že Plzeň jsem ještě ani náhodou nestrávil. A ještě něco. Ovidius, člověk bytostně srostlý s pohodlným životem ve velkoměstě, byl vypovězen, nikoli vyhnán, což by znamenalo též ztrátu majetku a občanských práv, do jakési díry na okraji říše v dnešním Rumunsku, kde dokázal přežít celých deset let. Já mám Prahu dvě hodiny cesty a mám pocit, že to nemohu přežít. Ovidius vůbec nesměl Řím navštívit a dopis tam šel půl roku. To si vůbec nedovedu představit, ty ano, můj milý deníčku. Podle všeho totiž sepsal spisek natolik nemravný, že se o něm nic bližšího nezachovalo. Asi byl příliš necudný i na Římany, o pozdějších teokracijích ani nemluvě.
Ovidius mi objasnil, že staré báje lze často chápat symbolicky, když ukázal, že Zeus se proměnil, aby získal pečlivě střeženou Danau, ve zlatý déšť proto, že zlato je symbolem bohatství a bohatství, možná snadněji než moc otevře každé dveře a rozleptá i tu nejpevnější cudnost odmítající nápadníky. I ty nejpevnější dveře nakonec padnou před určitou výší nabízené ceny. Je to skutečně obtížné, ale zajímavé čtení. P. má spoustu knih, řada by nejspíše stála za přečtení. Že bych z něj zkusil některou vyloudil k zapůjčení?
Nevíš můj milý deníčku, co to znamená zašprcnout se? No ano, šéfka má občas dost divné výrazy a pro slovo nechodí daleko. Ostatně její dcera měla prohlásit, že otec je psychopat, bratr že je psychopat, matce ať prý nevěříme, neboť si strašně vymýšlí a jediná normální je ona sama.
Musím si opět ztěžovat na ČD. Koupil jsem si místenku na EC Slovan, abych seděl u stolečku a opět se mi stalo, že místo stolečku jsem měl sedět v kupé bez připojení do zásuvky i bez stolečku. No kde to jsme? Zase jsem se musel vnucovat na místo se stolečkem a to mi vskutku vadí, zvláště když cpu do ČD peníze, abych seděl pohodlně. A když jsem si zkoušel stěžovat, tak se mi smáli. Když jsem se ve středu ráno vracel od P., místenku jsem si nekoupil, byť jsem jel ze Smíchova a dobře jsem udělal.
A zjistil jsem, můj milý deníčku, že nakonec neodolali ani legionáři a pomník padl. Ale ten se, na rozdíl od borovice, dá celkem snadno vrátit zpět.
O dost později:
Tuhle mne jen tak napadlo, že důvodem, proč Petr nechce jezdit do Lobez je skutečnost, že nemohl u mne v bytě najít odpadkový koš, do něhož by mohl vyhodit použitou pánskou ochranu. Jen si to představ, můj milý deníčku, jeden se táhne v malé taštičce přes rameno s náhradní košilí, nočním úborem, pastou a kartáčkem, gelem a nakonec nic, gel i pánská ochrana vyšly vniveč. No dobře, pánská ochrana nezabere moc místa, ale gel už ano. No nic, to jsou blbosti, že můj milý deníčku.