cerv (70/171/66)

– Ostatní země » Velkoalbanistán, prov.Helvetia
Renato Kaiser: Extrabuřt pro heteráky Renato Kaiser je švýcarský satirik ze St. Gallenu.
Překlad z rozhlasového záznamu ve švýcarské němčině Červ
Milí občané a občanky, mluvme o našich citech.

"Gay!!" Ano, přesně. O tom budem mluvit potom.

Ale nejdřív mluvme o citech. To je důležité. Vždycky okolo národního svátku se tě jako satirika rádi ptají na tvoje city. Na tvoje city k vlasti, a pak přemýšlíš, jak se tak cítíš a zjišťuješ, jo, vlastně dobře, myslím. Jsem bílý, muž, hetero, mám pas téhle země, byt a dobrou WLANku. Ano, nemůžu si stěžovat. Ale když se jen jedno z toho změní, to by bylo opravdu těžké: muž, hetero, mám pas téhle země, byt a ne tak dobrou WLANku. To může pěkně prudit, když se takové video s kočkama začne cukat zrovna, než kočka skočí do lepenkové krabice. Ano, špatná WLANka všechno trochu ztěžuje. A nebýt hetero, to taky, OK.

Ach né, když myslím na jedno nebo na druhé, budeme teď skutečně mluvit o gayích? Už zase! Pořád musíme mluvit o gayích. Jakoby byli něco zvláštního.

Podívej: Já bych taky o gayích nemluvil. Mě nijak zvláštní nepřijdou. Zcela naopak. Zrovna po sexuální stránce jsou totálně přímočaří, skoro nudní. Když jde o erotiku, řekne gay například: "OK, támhleten má pindíka, já ho mám taky, to znám, v tom se vyznám, to je pro mě OK." Brilantně jednoduché - a jednoduše brilantní!

A co děláme my heteráci? My potřebujem extrabuřt. Hihihihi... Pardon. Ano. Jakoby nestačilo, že jsme v pubertě naším vlastním tělem bezezbytku přetíženi, zajímáme se o ty exmpláře, jež jsou ještě k tomu kompletně jinak stavěné. A pak brečíme na všechny strany, když nenajdeme ten správný knoflík. Ale dobře, tak to holt je. To jsme nevyhledávali. Ale oni přece také ne!

A tady jsme zas u citů. Mnozí mají opravdu pocit, že to u homosexuálů je jinak. Že se někdy jednou rozhodli být gayové nebo lesby. Ano, přesně tak. Pravděpodobně kvůli té růžové budoucnosti, co pak před jedním stojí, žejo? Protože si takový muž už odjakživa myslel: 'Hele, být takhle jako heterák kompletně integrovaný ve společnosti je strašně nudné. Víš, tak trochu vyčlenění - ach! to by bylo hezké. Proto měj se, Jesiko, já jsem teď pohromadě s Adrianem, protože bych rád až do konce života diskutoval s nějakými heteráky, jestli jako jsem teď ve vztahu víc ten muž nebo ta žena.

Ale jak řečeno, co se mě týče, můžou být všichnni stejní. Tedy nám rovní. Stejní s námi. Se vším všudy, že smějí všechno jako my. Například brát se. Heslo 'manželství pro všechny'. Pro mě za mě. A děti mají taky moct mít. Pro mě za mě mají všichni smět rodit. Porodní bolesti pro všechny.

Vůbec nevím, proč je nám heterákum to braní se tak důležité. Tak docela fandové toho zdá se nejsme. Každé třetí manželství se rozvádí. Systém, který je v každém třetím případě chybný a přesto ho všichni používaj. Myslím, že bude od Microsoftu - hihihi. Ne, opravdu. Heteráci jsou s braním se tak trochu jako malé děti s hračkou, která už je trochu rozbitá. A když přijde jiné dítě a zeptá se, jestli si s ní může hrát, tak řeknou najednou "Ne, to patří mně! To je moje oblíbená hračka a je fundamentem naší společnosti!"

Ne, to přirozeně žádné dítě neřekne. Dospělí to říkají, že se jen muži a ženy smějí brát, to že je fundament naší společnosti. OK, milí heteráci, když tomu tak je, tak stojí naše společnost na dost vaklavých nohách. Pak je naše společnost tak trochu jak dům s nosnými sloupy z hetero-párečků. Jenže právě každý třetí sloup řekne, "éé..., my jsme si to rozmysleli," a zhroutí se. A pak přijde plno homo-párečků a řeknou, "hele, ahoj tady všichni, vypadá to strašně namáhavé, můžeme s tím pomoct?" A všechny hetero-sloupy "Nne-e! T-to je d-dob-brý, my to zvládnem."

Proč tak zatvrzele? Nechte je přece, ať se berou. Nemusíte to vidět jako dobré. Můžete v tom vidět podivnost, pro mě za mě. Ale víte, co je opravdu podivnost? Braní se samo o sobě. Muž řekne ženě: "Tak se podívej, já nechci být dotěrný, ale vidíš tenhle prstýnek? OK. Když si ho navlékneš, rozhodneš se pro mě a jen pro mě. Strávíš zbytek svého života se mnou, tedy od teďka asi šedesát let, a nejpozději až jeden z nás umře." Tak začíná manželství. Nebo někdy hororový film. Podle toho.

Všechno je otázka perspektivy. Vizte to proto tak, milé odpůrkyně a milí odpůrci manželství pro všechny: Když skutečně všichni smějí, nemyslete na to, že se tři homosexuální párečky vezmou, nýbrž že se jeden jistě rozejde. Ale přirozeně jen tehdy, jestli jsou opravdu stejní jako heteráci.