sedím v mírně řečeno přecpaném vlaku z Hranic do Prahy, tentokrát se opravdu vyplatilo koupit si místenku, řada lidí stojí. Není se co divit, nejsem zdaleka sám, kdo se rozhodl vzít si volno. Kdybych si na dnes nedomluvil relaxačně tantrický rituál, mohl jsem jet už včera a ušetřil bych si značné nepohodlí, neboť by přeci jen tolik lidí nejelo. Kdyby se alespoň rituál uskutečnil, ale třičtvrtě hodiny jsem čekal před picerií Acero, ještě tři dny si bude polovina Hranic vyprávět o pošuku, co stojí u kruhového objezdu, vše nadarmo. Nikdo se neobjevil. Není to žádné překvapení, popravdě jsem to čekal, pán se nejevil jako příliš důvěryhodný a nejasné pokyny na důvěryhodnosti nepřidaly. Docela jsem to očekával, ale přesto jsem byl zklamán. Měl jsem místenku na Pendolino, tam by alespoň nikdo nestál v chodbičce, ale zase bych dojel domů o dost později. Masáž měla chvíli trvat, že můj milý deníčku. Také včerejší výlet na Morávku byl zbytečný, mám sice vrbu šedou, ale málo platné, nejdůležitější je židoviník a ten mi stále drze uniká. Ke všemu jsem tam chytil několik pořádných průtrží, úplně jsem promáčel pohory, v mokrých botech rozmáčel nohy, navíc pohory teď značně smrdí plísní, nejspíše je budu muset vymýt savem. A to všechno kvůli té neuskutečněné masáži, že. Ovšem Frenštát pod Radhoštěm je zajímavé místo, na rovině paneláky obklopené věncem hor, jako by to místo ani do ČR nepatřilo. Ubytování v Olomouci bylo celkem slušné až na to, že jsem půl hodiny pobíhal kolem dokola stadionu, než jsem našel recepci, dobře ukrytou za bránou a opravdu odnikud nespatřitelnou. Ale něco mi tam nesedlo, musel jsem několikrát za noc navštívit záchod, neboť jsem trpěl křečemi z nafouknutí. Snad za to mohla zkažená zelenina z kebabu, co jsem z nouze koupil, neb jsem v místě nenašel jediný otevřený obchod. Billa zavírala ve 20 hodin. V Olomouci. To je tedy úroveň, to ti tedy řeknu, můj milý deníčku. Trápilo mne to tři dny. Další důkaz, že do podobných podniků vůbec nemám vstupovat. Měl jsem si vystačit se suchými rohlíky. Druhý den jsem si zhruba za 1500 KČ půjčil auto a vyrazil nejprve do Javoříčských jeskyní. Musím říci, že po několika návštěvách už mne Dóm gigantů moc nebere, zato modelace stěn a drsná krása Jeskyní míru pro změnu ano, ty se mi hodně líbily. Mám sice lopuštík, ale Cimicifuga stále uniká a nevím tak úplně, co jsem prováděl, to jsem byl slepý? Jestřábník na Vápenkách byl pochopitelně beznadějně odkvetlý (a suchý) a na závěr jsem si dal mateřídoušku kraňskou a vrátil auto. Dost mne to vyčerpalo, síly jsem obnovoval v DČ. Druhý den jsem se vydal do Kopřivnice, hotel byl spíše něco na způsob pensionu pro svobodné pány, ale měli tam wifi a nakonec jsem přežil i komáry, i hluk z pivnice pod okny, i proleželou postel. A měli tam sprchu s umyvadlem v jednom. Tak se dříve šetřilo místem. Kdysi to tam mohlo být hogo-fogo, schodiště z mramoru a tak, ale dnes už jsou zde jen stopy zašlé slávy, stejně jako v celé Kopřivnici, viz nádraží, hotel Tatra atd. Jen kostel je čupr vyšňořený a v neděli v půl sedmé ráno, mimo pravidelné odbíjení, svolává bezohledně a pyšně věrné ovečky. Bylo vedro, a já, místo abych šel hledat jasoně, šel jsem do muzea Tatry a na Bezručovu vyhlídku. Před Albertem měli pěkné denivky, zvláště ta fialová mi přišla pěkná. Koupil jsem si tričko s náklaďákem. Pro otce už měli jen hasičské auto, XXXL je totiž vždy vyprodáno jako první. Druhý den jsem již v osm hodin vyrazil do Štramberka, neboť v předpovědi tvrdili, že pršet bude k večeru ale ne ráno. Bylo to přesně naopak, ještě že jsem byl vytrvalý. Nejprve jsem pěkně zmoknul, ale v dešti je jasoň docela ospalý a lze ho snadno vzít do ruky. Naštěstí se mi jednoho podařilo najít, jak sedí na květu. Pak vysvitlo slunce a jasoni byli všude. Nejvíce jasoňů jsem nakonec našel na Kotouči, což je místo skutečně zvláštní. Motýla zde nejprve těžbou vyhubili, poté ho zase zpět zavlekli ze Slovenska a nakonec si ho vápenka dala do znaku. Hahaha. Ale v těžené části se prý v suti a v puklinách stěn vyskytuje na náhradním stanovišti právě židoviník. Také jsem navštívil zdejší botanickou zahradu, velmi zajímavé místo, abych tam ovšem něco viděl, musel jsem opustit cestičky, což tamní strážkyně špatně nesla. Rostlinám vůbec nerozumí, netuší co jim vadí a co prospívá, ale hystericky ječela a tahala mne za rukáv. Docela připomíná tetu z Davida Coperfielda. Hlavně že tam hnízdí výr, toho ten její mekot určitě nerušil. Pán, co to tam má na starosti mi nakonec ukázal i poslední keřík židoviníku, co jim tam zbyl. Chvíli jsem se bavil se štamgasty z pivnice, nemohl jsem totiž kvůli nim spát, přinejmenším jeden z nich byl zajímavý, nakonec však slečna, co to tam měla na povel prohlásila, když jsem jim ukazoval snímky, co jsem udělal, že je to tam samý Jasoň. A ano, koupil jsem si uši, no co už.
Také se mi zdál sen o šéfovi, jako že musel zastavit své manželce auto, aby měl na vyplacení odměn zaměstnancům. Takhle to vypadá jako vtip, ale úplně bych to nepodceňoval, je to celkem vážná věc a postavení naší společnosti je nejisté. Tak asi tak.
V pondělí mám ještě dovolenou, potřeboval bych sjet do Prahy do knihovny, kvůli dvěma možným úlovkům na botany a také kvůli brýlím, že. Tak uvidíme, zda se donutím, že můj milý deníčku.
Průvodčí ve vlaku do Plzně se špatně vyspala a začala prudit, abychom si dali batohy na zem nebo nahoru do prostoru na zavazadla. Byl jsem už značně vyčerpaný, takže jsem vyvolal výstup a odmítl batoh uklidit. Zaplatil jsem pokutu 100 KČ za neoprávněné obložení místa, to je řekněme v pořádku a dalších 100 KČ za znečištění, což už v pořádku není, takže jsem batoh dal nahoru a sedadlo znečistil - polil jsem ho zbylou minerální vodou. Tohle bezduché vyžadování předpisů bytostně nesnáším a musím říci, že jsem cítil zvrácené uspokojení, jak si průvodčí hloupě myslela, že zvítězila. A mimochodem, že pes nemá košík, to nevadilo a že sousedka měla na sedačce kabelku také ne a kufry umístěné sice na podlaze, ale tak, že si na sedadlo nikdo sednout nemohl, nic z toho paní průvodčí nevadilo. Nu, ještě že pejsánek nikoho nepokousal, to by paní průvodčí teprve poznala, zač je toho loket, že můj milý deníčku.
Četl jsem na internetu, že nějací dva mladí lidé, z okolí Plzně mimochodem, se rozhodli upozorňovat na potřebu ochrany velmi kvalitních staveb z dob mezi lety 1948-1989, jimž se z uměleckého hlediska takřka nic vzniklé po roce 1990 nemůže rovnat. Uváděli příklad jakési prý strašné stavby z Vinohrad, již se nějaký zbohatlík rozhodl o zlé vůli zbourat. Ještě nemá demoliční výměr a už začal řádit uvnitř. Mramorové schodiště se podařilo zachránit, ale skleněné výplně, předpokládám že z broušeného velmi drahého a cenného skla, šli rovnou do kontejneru. Trochu to připomíná Něžného barbara, ale ta bezcitnost, bezohlednost, a naprostá neúcta k práci druhých mi nahání hrůzu. Navíc je hlavním povahovým rysem úspěšných lidí a opravdu mne trápí, že jim v tom nemohu žádným způsobem zabránit. A ještě se topí v penězích, nic jim nechybí a stěžují si na špatnou vymahatelnost práva a úplatkářství.
Malý dodatek. Otiskuji bez dovolení jeden velmi nápaditý inzerát:
Chces si uzit sexik ? Ja mlady sportovec ak ti je od 20do 40let bud ve stredu 12.7 v 17.00 v parku u galerie fenix na vysocanske
Dobré, ne?