kdysi dávno, když jsem byl ještě panickým jinochem, jsem velmi toužil vidět nějaký tořič. Zjistil jsem si, že by měl onen bájný tořič, v tomto případě tořič muchonosný, růst v přírodní rezervaci Pučanka u Hejné. Internet tehdá ještě nebyl, takže údaje byly kusé a často beznadějně zastaralé. Přespal jsem tehdy u bratra v Plzni a vyrazil na výlet. Vlakem jsem dojel do Velkých Hydčic, kde jsem jako malý chlapec byl jednou na prázdninách u jakýchsi vzdálených příbuzných, vzhledem k tehdejší turistické mapě v měřítku 1:100000 jsem měl jen velmi přibližnou představu, kde Pučanku hledat a tak jsem dost dlouho marně pobíhal po lese a pak našel nějaké podezřelé listy, snad rašící okrotice bílé nebo kruštík tmavočervený. Zkrátka, odešel jsem s dlouhým nosem. Když jsem nakonec uvízl v Plzni, nezbylo mi než po letech znovu zkusit Pučanku, jenž je pohodlně v dosahu veřejné dopravy. Chtěl jsem ulovit okrotici červenou, již jsem dosud viděl jen dvakrát v Moravském krasu a nemám slušnou fotografii. Dnes už vím, že tořič jsem hledal na Pučance marně, už dávno tam neroste a navíc jsem hledal na zcela špatných místech! Na ostatní tamní vstavačovité bylo ještě příliš brzy. Nutno zdůraznit, že svoji schopnost najít požadované rostliny, pokud jsou přítomny, jsem notně pozvedl, takže do hodiny jsem měl lilii zlatohlavou, okrotici bílou i červenou, kruštík tmavočervený, zimostrázek alpský i sasanku lesní. Na závěr jsem přidal i orlíček. Dnes už totiž mnohem lépe vím, kde, jak a co hledat. Nějaké neúspěchy pravda byly, tvrdším oříškem patrně budou hořcovité, jež tam také mají růst, ale nemohu mít všechno hned na poprvé. Ovšem slušný snímek zase není, okrotice byly ve stínu a navíc podsušené, ale už nějaké slušné mám.
Opět mne dostala zpropadená Česká pošta. To bylo tak. Objednal jsem si kozí mýdla za 1000 KČ na dobírku, obvykle člověku přijde SMS, že už je balík na cestě, teď se ovšem rovnou přiřítil doručovatel, žel nebyl jsem připraven a neměl peníze. Po obědě jsem se vydal na poštu, jenže. Úřednice prohlásila, že je tam sice poukázka, ale že balík není označen a ofrankován jako dobírka a že mi tudíž balík nemůže vydat a pošle ho zpět, neboť doplatit rozdíl v ceně já sám nemohu. Šel jsem do kolen a hned mne napadlo, že kdybych to byl jen tušil, tak jsem si od někoho půjčil a už jsem mohl balík mít. A pošta ať si to pak vyřeší jak chce.
Je středa ráno a já podnikám druhý pokus, jak se dostat do Černošína na revizi hruštiček. Když jsem chtěl vystoupit ve Stříbře, dveře se nechtěly otevřít, přešel jsem tedy zkušeně do sousedního vozu, tam jsem mačkal zelené tlačítko jako vzteklý, dveře se vždy pootevřely a hned se zase začaly zavírat, ale nakonec se mi povedlo vyskočit na poslední chvíli, když už se vlak rozjížděl. Ta slečna za mnou ovšem ve vlaku uvízla. Jasné znamení osudu, že do Černošína jezdit nemám. Nejspíše mne spláchne bouřka nebo znásilní lupiči. Ale alespoň jsem si před záhubou ještě naposledy užil.
A ještě něco. Tuhle jsem koukal, jak se vysypávají kontejnery na sklo. Přijelo nákladní auto se samohybným ramenem s hákem. Rameno zdvihlo nádobu do výše a přemístilo ji nad korbu. Přitom docházelo k mrkání klapek, umístěných na kruhových otvorech určených ke vhozu skleněného odpadu, což bylo celkem strašidelné. Pak rameno zatáhlo za nějaké táhlo a uvolněním dna nádoby se sklo vysypalo na korbu. Je tedy zřejmé, že každý z kontejnerů se musí vyvážet zvlášť podle druhu sbíraného odpadu.
Později:
Tak mi dodavatel mýdel napsal, že dostal balík zpět, ovšem bez udání důvodu. České pošty mi lezou na nervy. Ale vážně. Majitelka obchodu napsala jednoduše reklamaci, neboť žádné pochybení ze své strany nevidí.
Ještě později:
K večeru se tak podívám z okna a co nevidím. Tři zajímavý mladí muži, jeden z nich svlečený do půl těla, potetovaný, takže jsem neodolal a vytáhl dalekohled a pozoroval je podrobněji. Všichni tři byli štíhlí až hubení, nicméně nejčerstvěji vypadal ten potetovaný. Chvíli cosi kutili s mobilními telefony, jedli z igelitového pytlíku jakési granule, snad psí a pak to celé začalo dávat smysl. Potetovaný vytáhl z batohu průhledný uzamykatelný třípatrový kufřík, vytáhl z něho malý pytlíček, jednorázovou stříkačku a jednomu ze zbylých dvou cosi stříkl do žil. No, mohl to být streetworker, ale spíše šlo o prodavače. Ten závislý mladík měl kruhy pod očima, naprosto zkažené zuby a jakýsi bezbranný pohled. Nejspíše už v tom jede dlouho. Nejprve odešel potetovaný, posléze pak zbylí dva, přičemž přijímatel dávky byl poněkud veselejší, ale jinak jsem žádnou změnu neviděl. Bylo to nanejvýše zajímavé, jen způsob placení mi unikl, nezachytil jsem události včas a nebyl při sledování zcela důsledný. Igelitový pytlík nedojedli a nechali ho na lavičce. Byl jsem zjistit zblízka, co by to mohlo být, když jim to tak chutnalo. Vypadalo to trochu jako křupinky, ale co to skutečně bylo, netuším.
Dnes je pátek a protože včerejší déšť podemlel trať u Dobřichovic, vlak má 30 minut zpoždění, řazení vozů je změněno, vůz do něhož mám místenku ve vlaku vůbec není a místo, aby se průvodčí pokusila vyřešit můj problém s místenkou, za niž jsem platil, řekla, že je jí to jedno. Musím znovu opakovat, že mi to vadí.
Mimochodem, když jsem sháněl nějaké drby o Kamenném rybníce, dočetl jsem se, že je sice využíván ke koupání, ale že poněkud vadí zvýšená přilnavost tamní vody. Na internetu se člověk dozví věcí, kam se hrabe brouk s proměnou nedokonalou.