Lehce ironické povídání o volbě povoláníLehce ironické povídání o volbě povolání
Každý z nás někým je. Někdo doktorem, mašinfírou, zelinářem, profesorem, prostě někým. Každý byl tedy postaven před otázku, čím budu, až bude velký, a to už v době základní školní docházky. Tehdy nás začali opouštět představy o astronautovi, modelce, popeláři, cirkusákovi, a nebo naopak jsme se utvrdili v touze jít za svým snem. Já takový sen pokud se pamatuji, neměl. Aspoň ne o povolání.
Otázka čím budu, mě tedy zastihla asi ve 13 nebo 14 – ti letech při podání přihlášky na střední školu nebo „učňák“. Žádné umělecké vlohy jsem v sobě nenašel a ani žádná studijní hvězda jsem také nebyl. Taky sportovní nadání jsem neměl. Hrůzu jsem měl již jen z představy míče a tento „kladný“ vztah ke sportu mi zůstal do dnes. Tyto vlohy skončily tím, že rád chodím a plavu. Co tedy se mnou?
Oba rodiče měli elektrikářskou průmyslovku a tak je se svým studijním výsledkem jsem zvolil elektrikářské učiliště. Touto první průpravou na budoucí povolání jsem prošel celkem úspěšně. Jen u závěrečných praktických zkoušek mistr prohlásil něco o oddělení zrna od plev a já tak pochopil, že zručný elektrikář ze mě nebude. Z této průpravy mi pak zůstala jen záliba v bouřkách, kdy sleduji, jak elektřinu vyrábí „božská“ konkurence. A znovu ta otázka: Co tedy se mnou?.
Součástí výuční propravy bylo i pár technických předmětů. Maturoval jsem tedy jako provozní technik. A nebylo to vůbec snadné. Při otázce kontrola svárů, jsem i přes snahu zkoušejícího napovědět rentgen, měl zlomenou ruku, měl jsem jí v sádře, i měl kosti srovnané, ale že mi jí zrentgenují, stejně jako ten svár, ze mě nevypadlo. Přes můj pasivní odpor jsem maturoval s vyznamenáním a zjistil, že mě baví se učit. Následoval tedy první semestr „pedáku“ a já zjistil, že mě nebaví se učit. Zdálo se, že studentská léta skončila. Když se dnes vidím, tak může být generace současných rodičů ráda, že jejich ratolesti neučím.
Nastala tvrdá realita pracovního poměru a já nastoupil na správu městských hřbitovů. Být vodníkem, tak zvesela zapleskám nad množstvím dušiček. Na inzerát jsem nastoupil na památkový ústav, kde mne potkal další zvrat. V té době probíhaly restituční spory a mě to tak nějak vrhlo k ruce právnímu zástupci. Mohl jsem uplatnit svůj zájem o historii ČSR. To poznal i doktor a přihlásil mě na Justiční akademii, na studium při zaměstnání v Justici. Tak jsem opět změnil působnost. Snad i díky technickému vzdělání mi nedělalo problém počítat lhůty a právo si kreslit. O studiu je ale jiná povídka. Stal se ze mě tedy vyšší soudní úředník. Vyšší snad, měřím 183 cm.
A pak už to šlo rychle. Nabyté zkušenosti jsem využil i u celního úřadu, a poté co i mne potkaly první úsporné vládní balíčky, jsem službu veřejnosti po 14 – ti letech opustil. Nyní jsem Systemák, pracovník malé společnosti, její úředník, sekretářka a snad i právník. Jsem spokojený, ale kým jsem? Elektrikářem, technikem, hrobařem, památkářem, úředníkem, to už je na Vašem výběru ….