tak jsem na potřetí úspěšně složil zkoušku z jízd a mám tedy papír, jež se v pondělí pokusím proměnit v řidičský průkaz. Majitel autoškoly trochu pletichařil, museli jsme sice hodinu čekat než se uvolnila komisařka, protože ta je z plzeňáků nejhodnější a jak řekl učitel, víc už udělat nejde, ale díky tomuto švindlu jsem prošel. Kdybych měl některého z pánů z předchozích pokusů, jistě bych opět neprospěl, neb jsem na přechodu při zatáčení doprava nedal přednost chodcům, jež měli zelenou. To je jasný přestupek a vyhazov bych i pochopil. To pánové mne vyhodili za prkotiny, takže jsem si to možná i zasloužil, takhle projít. Komisařku více mrzelo, že dupu na brzdu, což by se mi mohlo vymstít na sněhu zvláště uvážíme-li, že otec nemá ABS. Buď jak buď doufám, že je konec a už nebudu muset do autoškoly nalévat ani peníze, ani volno. Odhaduji, že mne ta legrace přišla zhruba na 15 tisíc, což snad není zase tak moc. Teď ty peníze mám, volný čas v Plzni také, dělat tam není co, jen jsem doufal, že už stihnu letošní sezónu. No nic, to jsou všechno prkotiny.
Právě zde na iboys jsem, můj milý deníčku, objevil nosiče HIV, jenž některé své zážitky dosti barvitě vypsal. Před dvěma dny jsem byl objevil, že má nový příspěvek a ten pojednával o umírání jeho dlouholetého přítel na AIDS, kvůli nerozpoznanému nakažení virem lidské imunodeficience. Příběh je sice jak z laciného románu, ale notně mne ozábl a musel jsem se z něho nějak dostat. Celé umírání zabralo 5 týdnů, z čehož byl zhruba polovinu umrlý nešťastník v hlubokém bezvědomí. Celé to čtení notně podráždilo moji představivost a vyvstal mi v mysli asi tento příběh. Máme dva muže, jenž spolu žijí nějakých 15 let, dělají spolu ledacos, bez ochrany ovšemže, přičemž se jeden z nich, náš píšící hrdina, dopustí nevěry, jeho náhodný milenec mu posléze oznámí, že byl na testech s pozitivním výsledkem a že mu doktoři řekli, že musí tuto skutečnost oznámit svým sexuálním partnerům, neboť není zcela jasné, kdy se nakazil. Test našeho smutného hrdiny vyšel také pozitivní, i ten se jal spílati milenci a vůbec všem teploušům a buzerantům, že jsou svině a roznášejí HIV. S trvalým partnerem, jež tuto skutečnost obrečel, už měli jen sex s ochranou, bezpečný a chvíli se nic nedělo, jen v deníčku našeho hrdiny se objevil štvavý pamflet na gaye. Až jednou, manžel našeho hrdiny se vrátil z exotické dovolené s nějakým hnusným kašlem, z něhož se vyklubal těžký zápal plic vzdorující antibiotické léčbě. Záhy byl prokázán mykotický původce a zhroucení obranyschopnosti brzkého umrlce dané neléčenou HIV infekcí. Smrt na sebe nenechala dlouho čekat a nabízí se otázka, zda si byl hrdinův přítel vědom skutečnosti, že to byl pravděpodobně on, kdo ho nakazil, že náhodný milenec mohl virus tím pádem chytit od našeho hrdiny, jenž do té doby neměl o nakažení ani potuchy, jak je možné, že ani jednoho z nich nenapadlo, že by se v takové chvíli, když se virus prokáže u jednoho, měl ihned vyšetřit i ten druhý, i kdyby jen pro jistotu a že ani jednoho z nich nenapadlo, že by mohlo jít o AIDS, když o něm jistě věděli více než jiní. Štvavý pamflet byl nahrazen dojímavým líčením procesu umírání a to nikoli náhodou, jak mi jeho autor, náš hrdina tvrdil, ale proto, že se náš hrdina za něj zastyděl. Vždyť běda falešným mravokárcům. Najednou nedoporučoval všechny roznašeče HIV zavřít do vězení, vždyť by tam musel naklusat sám i s mrtvolou svého milovaného přítele. Ještě štěstí, že nejde podat žalobu na nevědomé roznášení viru, to by měl náhodný milenec, jinak oběť našeho hrdiny, to by měl pré. Ostatně, takhle ztratit život během jediné chvíle, při nehodě, ve vězení, atd. Také se mi vybavil jeden dosti krutý český kreslený film, přesněji Merglův Mikrob. Bourání plzeňského nádraží úspěšně pokračuje, minulý čtvrtek rozdávali poslední kousky na památku. A ještě něco, ke konci března stále ještě treponema a HIV negativní.
K teroristickým útokům v Británii. Co si tam natahali, to tam také mají. To naše Cikány šupem poslali zpět a ještě nás peskovali za zeď v Ústí nad Labem. Kdyby si je nechali, mohli je postavit proti arabákům. Jistě by si rozuměli, mají podobný způsob myšlení, že můj milý deníčku.
Včera jsem byl na úřadu podat si žádost o řidičský průkaz a koukám, tamten chlápek je mi nějak povědomý. A také že ano, byl sice v jiném kurzu, ale u stejné autoškoly. Zkoušky udělal dříve, ale na příslušný úřad se dostal až teď. No není to zvláštní náhoda, můj milý deníčku? A mimochodem, když matka chtěla, abych přeparkoval naše auto, neměl jsem odvahu, opravdu jsem se bál. Výmluva: kdyby se něco stalo, měl bych průšvih.
Také jsem se podíval na film Společenstvo prstenu. Není to úplně špatné, ale celkem chápu ty, co filmu vyčítali oploštění a myšlenkové ochuzení. Ale je zajímavé, že trapná a zbytečná příhoda s Tomem Bombadilem mi ve filmu ani trochu nechyběla.
Ještě Leonov:
kolem dokola vítr a já byl taky jako vítr . . .
Výroba buničiny je škodlivá pro zdraví venkovanů a (proto požadujeme) Soť aby byla přeměněna v chráněnou oblast, v níž by zůstaly netknuty lesy, lidé a celý dosavadní divoký ráz, což by se stalo neodolatelným lákadlem zahraničních turistů. 1930