tuhle jsem byl nakoupit v Lidlu a když jsem chtěl platit, zjistil jsem, že nemám čím. Takže jsem doběhl domů a rychle se vrátil zpět. Když jsem chtěl platit, zjistil jsem, že se v takovém případě vezme účtenka, ta se načte jako čárový kód a hned se platí, aniž by se muselo zboží znovu markovat. To mi přijde jako dobré vylepšení. Vzniklo to tak, že nemám peněženku, neb jsem ji nechal doma u rodičů, takže mám peníze po kapsách, ale tentokrát jsem je vyndal spolu s ostatními krámy, aby mi nevypadly když jsem šel cvičit tai-či jen tak v košili. Také se mi zdál sen o Dřímalovy, proč to nevím, ale když jsem ho vyprávěl bratrovy, docela ho pobavil. Byly jsme v jednom luxusním hotelu na nějaké vernisáži nebo co, viz konference Agilent, a ve velké hale byla mimo jiné v podlaze díra zasklená nerozbitným sklem, ale tato skleněná plocha se stolečky a židličkami prý byla pohyblivá a mohla klesat směrem dolů asi jako propadliště na jevišti. Dřímal se chlubil, že se zná s majiteli a tudíž, že nám může předvést, jak celý vynález pracuje. Za chvilku přiběhl s dálkovým ovládáním na kabelu a začali jsme klesat, či spíše zadrženě padat, viseli jsme pod stropem místnosti pod námi, stolky a židličky se sunuly sem a tam, neb se plošina nahýbala tu na jednu, tu na druhou stranu. Nakonec jsme se horko těžko dostali zpět nahoru a zhodnotili, že kdyby se plošina popustila dolů a na její místo se umístil nějaký ten bazén, byla by to celkem paráda, ale jako zdviž se to požívat nedá. Ve čtvrtek jsem jel Pendolínem do Prahy a rozhodl se objednat si city snídani za 99 KČ. Našel jsem si palubní portál, objednal si snídani, vyplnil e-mailovou adresu a těšil se na bagetky, plátkový sýr a především čaj. Když se za Berounem pořád nic nedělo, koukl jsem do pošty a viděl zprávy v tomto pořadí: Jako nejčerstvější oznámení, že byla objednávka přijata, a až za ní, tedy jako dříve doručená zpráva pak oznámení, že mnou objednané zboží je vyprodáno a že si jistě vyberu něco jiného. Žádná servírka, jen oznámení na e-mail. Tak jsem si dal čaj alespoň v pojízdném minibaru, jenž zcela případně projížděl zrovna kolem, neb i kdybych si měl co vybrat, do Prahy už bych to věru nestihl.
Dnes je pátek a přesně podle předpokladů jsem zkoušku v autoškole neudělal. Testy byly zcela v klidu, technika vozidla také a po pěti minutách jízdy bylo jasno. Nedal jsem přednost zprava, lépe řečeno mne zpomalovací práh zmátl natolik, že jsem vůbec nerozpoznal křižovatku a vzápětí jsem špatně najel do křižovatky. To bylo tak, chtěl jsem zajet k levé straně mého jízdního pruhu, jak jsem si chvíli předtím při čekání přečetl v knížečce s předpisy, ale byla tam na výjezdu z obytné zóny zpomalovací boule a ta mne natolik vyvedla z míry, že jsem to netrefil a zastavil uprostřed vozovky. Takže konec po pěti minutách, ač jsem zaplatil 400 KČ a tak bych čekal, že budeme jezdit půl hodiny a pak mi to zkoušející spočítá.
To s tím Agilentem byla docela bžunda. Abych si odpočinul od práce, rozhodl jsem se jet na konferenci HPST, nebo jak se ta společnost jmenuje, chodí mi totiž nevím proč jejich nabídky, a neboť byla v Praze, volal jsem bratrovi, zda se nechce sejít, že budu zítra na nějaké konferenci. Bratr hned vypálil, jestli nejdu na adžilent. No, bylo mi to silně povědomé, takže jsem rychle otevřel e-mail a vida, Agilent, jiné jméno pro HPST, se jistě čte adžilent. Když jsme s Daníkem přišli do příslušné haly v hotelu, kde se konference pořádala, první, koho jsem si všiml, byl bratr. Hotel se tváří honosně, ale jídlo bylo všelijaké, svačina hladová, na oběd, už sice ne hladový, se jim povedla připravit jen polévka.
A mám nějakou hnusnou virózu, pořád mne to nutí ke kašli.