Blbé vtipy. Zasnoubení třicátníci v barech, kteří doufají v poslední záblesk svobody než do toho praští. Small-talk s kolegy v práci se kterými člověk mluví jen proto, aby nebyl za podivína. Na rodinné oslavě..
Smějí se. Všichni se smějí. Vřelý pohled, ústa roztažená v blaženém úsměvu. Co je opravdové. Oči umí lhát. Mohou. Občas vídám záblesky upřímnosti. Sarkastické výlevy pravých osob. Těch pravých. Sedím v metru a dívám se lidem do očí. Bývají šedé. Znechucené pohledy, ramena svěšená. Obtěžkáni životem, který si vytvořili, nebo osudem jež jim byl připraven. "Zemřete prázdní" říká jedna kniha u mě v práci. Ano. Zemřeme. Zapomněli jsme jaké to je. Nebo jsme to neuměli. Večer chodíme spát s nadějí v lepší zítřky, kterou nám ze srdce neúprosně vyrve alarm hned příští ráno. Máme nalinkovanou budoucnost a jsme otroky svých vlastních myslí, potřeb a pudů. Nikdy nejsme svobodní. Nikdy to nejsme my. A nebo ano, ale to je pak teda pěkně na hovno život, co si budeme povídat. Padáme do tmy. Přehlušuje obrazy všedního dne, situace a rozhovory, které se nám vybavují v posledních minutách před nástupem spánku. Klid, jak jen ho chceme mít. Uchopit podstatu života a křičet "Už vím, já už sakra vím!". Nejde to. Snažíme se. A přitom se smějeme. Jsme prázdní jak sklenice pesimistů. Děláme nebezpečné věci, jen abychom zjistili, zda jsme ještě naživu. Nejsme.
Dívám se do těch očí. Vypadají šťastně. Pak ale uhnou a v tom malém momentu - který se snad ani nedá postřehnout žádným ze smyslů, možná intuitivně, fakt jen na okamžik - vidíte sebe sama, prázdnotu a utrpení všech živých bytostí a jak jen je to dojemný okamžik. Protože sdílet bolest je mnohdy silnější než sdílet lásku.
A tak se smějeme a společně trpíme, i když o tom nemluvíme. Nikdo z nás nechce být "ten jeden nešťastník", nezbývá nic jiného než se kolektivně tvářit šťastně. Smějte se blbým vtipům šéfa a vzpomeňte si.