Jak to jen uchopit. Jste jiní. Prostě jiní. Cítíte se jiní a chcete být jako všichni ostatní. Už od základky. Nikam nepatříte. Všechno moc prožíváte a často slýcháte věty jako "Tak si to tolik neber, nebuď taková cíťa". Snažíte se někam zapadnout, ale nejde to, protože nejste povrchní a neumíte si povídat "jen tak" jako všichni spolužáci. I sebemenší kritika, která vlastně ani není určená vám vás zasáhne tak, že nad onou poznámkou jste schopni hloubat dny, občas týdny. Neumíte se vypořádat s vlastní nedokonalostí. Lidé jsou pro vás černobílí, vše je černobílé. Buď něco milujete a nebo to ze srdce nenávidíte. Mezi těmito dvěma póly umíte instantně přepínat. Cvak. Neumíte akceptovat, že lidé mají mnoho stránek, nelze je zařadit jen jako dobré, nebo špatné. Časem se naučíte své bouřlivé emoce skrývat, jste v tom fakt dobří. Tak dobří, že si nakonec nejste jisti ani svou vlastní identitou. Cítíte, že se rozpadáte, uvnitř se hroutíte. A bolí to, tak moc to bolí. Nechcete to, chcete být jako oni! Proč sakra vypadají všichni tak šťastně!! Nemáte důvod být smutní a přesto jste. Upadáte do depresí a nejspíš máte suicidální sklony. Nikdo neví jak moc trpíte. Nakonec se stanete "těmi, kteří všechno zvládnou, "těmi silnými". Nikdo vás nechápe, nikdo vám nerozumí a tak se naučíte, že jste stejně na všechno sami. Nesnášíte se za to. Nesnášíte se protože nejste schopni prožívat věci tak jak byste měli. Všude kolem vidíte jací byste měli být. Ale jste jiní. Nebo nejspíš ani už nevíte kdo jste. Nevíte ani kým byste chtěli být. Nevíte nic. Jste prázdní a neuvěřitelně osamělí..
Vztahy vám nejdou, protože nevěříte že by vás někdo mohl mít rád. Nevěříte že jste toho hodni. Nevěříte nikomu. Buď se na partnera až moc upnete, nebo jste odtažití a chladní. Neumíte mít "neco mezi", jako všichni normální smrtelníci. Můžete dotyčného v jednu chvíli vášnivě milovat a druhý den mu házet věci z dvanáctého patra. Potřebujete být neustále ujišťováni, že jste milováni. Neustále. Jakmile se jednou někomu otevřete, počítáte s ním na život. Zklame vás. A s každým dalším zklamáním to jde hůř a hůř, jelikož každá z takovýchto zkušeností je jen ujištěním, že si lásku opravdu nezasloužíte. A přesto hledáte, zasraní naivní romantici co věří že najdou "the one and only". Hledáte spřízněnou duši ale jste tak jiní... I když se někdo snaží vám rozumět, raději ho odbydete. Většinu vztahů zatratíte předem, protože nechcete dotyčnému ublížit, víte, že jste emočně nestabilní a tak se do sebe uzavíráte a snažíte se chránit ostatní kolem sebe.
Máte silné pocity méněcennosti a nejste si jistí vůbec ničím. Vaše budoucnost je nejasná a všechno ve vašem životě tak nestálé... i když jediné po čem toužíte je stabilita a klid. Klid..
Emoce prožíváte na úplně jiném stupni než ostatní. Představte si že pro zdravého člověka je rozchod asi jako když mu někdo šlápne na nohu. Pro vás je to jako by vám ji zlomili. Dvakrát. A do rány pak nasypali sůl. Když milujete, milujete tak moc...máte pocit že vás to spálí, uvnitř, víte? Cítíte to tak strašně silně, v tom citu se rozpustíte. Nejste dva, jste jeden. Máte pocit že jste schopni všechno absorbovat.
Máte sklony k sebepoškozování. Fyzická bolest občas tu psychickou překoná. Stejně se však vrátí. Vyhledáváte cokoli, co vám dá pocit, že jste naživu - autodestrukcí ke svobodě. Opíjíte se, nebo hodně utrácíte, možná jste příliš promiskuitní. Hledáte cokoli, čeho byste se v tomto životě mohli chytit. Noc přejde a vy jste zase na začátku. A bolí to, tak moc to bolí...
Této poruchy se nedá zbavit. Dá se terapií zmírnit. Ne za rok, ne za dva. Jsou to desítky let, o kterých se bavíme.
Že je to hrozné? Ano je, příště se už tak blbě neptejte.