musím říci, že smysl zastávek na znamení mi není úplně jasný, snad mimo zřejmé poťouchlosti dopravních podniků. Tuhle jsem se schoval do prosklené trolejbusové čekárny a než jsem se vzpamatoval, trolejbus svištěl kolem mne a už jsem ho neodmával. Druhý den ráno mne však spolupracovník ubezpečil, že tuhle mával jako blbý a stejnak trolejbus zvesela prosvištěl kolem. Třeba měl zpoždění a tak ani nepřibrzdil, že můj milý deníčku. Čtu teď Šrámka, přijde mi to celé takové zašlé, vyvanulé, dávno zapomenuté, koho by to dnes ještě dojímalo, že. Nicméně, několik ukázek bych sem dal. Ostatně, cítím se podobně, jen by se slušelo říci, že jednou možná, ale proč pravidelně, he?
Neodcházelo to od něho, stále znovu a znovu jej to znásilňovalo, ve všech koutech to vyrůstalo jak jedovatá, purpurová houba. Byl tím stále jaksi olepen a vysilován. Tělo se bránilo.
A jinde: Zvláštní bezohledná chtivost v srdci.
Při návratu z Talavanu jsem měl trochu štěstí v tom, že jsem vlivem únavy šel na nádraží na Smíchově, neb to tam bylo blíže, a sice ve značném předstihu. Díky tomu jsem stihl Pendolíno z hlavního nádraží, neb přes Smíchov nejelo, ale stálo mne to o 24 korun více kvůli lístku na metro. No fuj!
et super thronos viginti quatuor (seniores sedentes)