Včera jsem byl v Galerii Slovany a co nevidím. To je přeci Prašivec! Jdu dál, ale něco mi nedalo a otočím se a už to vidím, chaloupka na kuřích nožkách, děd Mrazík i s berlou mrazilkou, dále čarodějnice v hmoždíři, kocour i prasátko proměněné v sáňky samochodky, opodál velké Mrazíkovy sáně, kde se nějaká slečna nechala fotografovat a nakonec jsem uviděl překližkové postavičky dědečka Hříbečka, Ivánka a Nastěnky, s otvory na obličeje, určené k fotografování. Docela příjemná vzpomínka na dětství. Dej sem ženicha! Jen Marfuša louskající ořech chyběla. Nastěnku chci za ženu . . .
Také se mi zase jednou zdálo o bývalém bytě na Skalce, šel jsem po ulici od zkratky do Břehnické a někoho jsem minul, aniž bych si ho více všimnul a ten mne oslovil Radime a já nemohl ani za nic přijít na to, odkud mne může znát.
Je středa a jedu v sedm hodin do Prahy, vlak je z Berouna úplně plný, pořád tu někdo chrchlá a prská bacily, kolega má také hroznou rýmu, pokud se vracel z Prahy podobným vlakem není se čemu divit, že můj milý deníčku. Uvidíme, jak dlouho budu odolávat. Včera jsem jako obvykle jel z domova rovnou do práce, místo abych se nejprve stavil v Lobzích a nechal tam velký batoh. Kdybych tak učinil, nemusel bych se zbytečně vracet do Černic z Lochotína, protože tahat do biomedicínského centra těžký batoh nepadalo do úvahy. A navíc nešel internet a ani jsem tudíž nestačil dát vědět vedení, že zítra, to je dnes, nebudu v práci.
Také jsem se rozhodl, že je čas zjistit si něco o národním nepříteli číslo jedna, tedy o skupině Ortel. Vyslechl jsem několik úryvků z jejich tvorby dokládajících, že podle předpokladů mládenci zaplňují uvolněnou mezeru po zblbnuvším Danielu Landovi, ovšem bez jeho, pro tento druh projevu tak nezbytné naléhavosti v hlase. Ostatně proto si Landa mohl dovolit nazpívat Krylovu Danielu, aniž by to byl trapas, Krylova naléhavost v projevu je vlastně úplně stejná jako Landova, jen Landa vyrůstal v trochu jiné době, nikterak neovlivněn květinovými dětmi, nebo jak se tomu říká. Zaujal mne pouze Mešita, vtipná a trefná, i kdyby byla datace do roku 2013 lživá. To se chlapcům nepochybně povedlo, je to úderné a srozumitelné, dílko nepostrádá vtip a nápad a jen ať se pražská kavárna svíjí odporem, jako žížala pod žárovkou, dobře jí tak. Pokud tedy, můj milý deníčku, vůbec ještě někdo ví, co je to žárovka, že.
Tak paní lékařka tentokráte doporučila jedno ze znamének vyndat. Pro jistotu.
Zase jsem měl divoký sen, kouřil jsem toho kníratého krasavce z neděle jako divý, až jsem se dusil (chronická rýma, opravdu jsem nemohl dýchat) a ráno jsem v ústech ještě cítil chuť toho jeho. No dobře, můj milý deníčku, jeho pohlavní úd jsem cítit nemohl, neb jsem se mu ani nepřiblížil, ale dojem byl téměř skutečný. Hahaha.