Tak jsem si v pondělí vzal volno a zašel k Pupalovi, mimochodem pořád docela štramák, ač vypadal uštvaně, abych si pořídil náhradu za ztracený lékařský posudek k autoškole. Pupala mi dal opis, když se za potvrzení platí 500 KČ, abych ve středu v autoškole zjistil, že lékařské potvrzení nesmí být starší než tři měsíce, ačkoli jakmile se člověk přihlásí do výuky, má čas 18 měsíců, než mu propadne termín zkoušky. Takže počítejme, 18 plus 3 je jednadvacet, tedy málem dva roky. Ale to nevadí, to je v pořádku. A pak už je případné řidičské oprávnění na pořád. Vtipné, že, můj milý deníčku. Kdyby mi to majitel autoškoly byl řekl hned, mohl jsem si ušetřit jednu zbytečnou návštěvu Pupaly. A kdybych byl na jaře zkusil umluvit některou z autoškol, aby počkala s výukou a placením, mohl jsem už mít první jízdy za sebou a stále ještě dost času na nejeden reparát. Autoškolu nemohu dochodit, to je jasné, když se to celé tak brání, jde o jasné znamení osudu. Musím zase zavolat do Pupalovy ordinace a sjednat si další termín. A mimochodem, musí to být obvodní lékař, u něhož jsem registrován, jiný to být nemůže, ačkoli jemu stejnak podepisuji prohlášení, že jsem zdravotně způsobilý. Koneckonců i obvodní lékař ví přesně jen to, co mu řeknu, že.
Dočetl jsem Osud člověka, útlou, ale zajímavou knížečku a musím se přiznat, můj milý deníčku, že se mi poprvé v Plzni stalo, že jsem přejel výstupní zastávku, místo na Slovanech jsem jel k vodárně. Naštěstí tam jde také přestoupit na trolejbus. Ač se knížečka tváří nenápadně, musí v ní něco být, když jsem kvůli ní přejel. Zde je malý úryvek:
Někdy člověk v noci nespí, dívá se do tmy nevidoucíma očima a myslí si: „Za cos mne, živote, tak poničil? Za co tak zubožil?“ A odpověď nepřichází ani ve tmě, ani za jasného sluníčka . . . Nepřichází a nedočkám se jí.
Jedu teď do Švihova, tak uvidíme, mám z toho docela hrůzu. Je ovšem krásně a ve Švihově je málo světel, takže jsou vidět hvězdy. Už jsem je dávno pořádně neviděl, takže mi chvíli trvalo, než jsem se chytil, ale nakonec jsem dal jak Venuši s měsícem, nad hradem věru malebné, ale správně jsem odhadl i Mars a dokonce i Fomalhaut. A to ticho. Podnikový večírek jsem pochopitelně nedal, nipta vyšla opět špatně a ve vlaku pořádně táhne. Hlavně že je to vlak vyšší kvality. A navíc mne opět vzbudili ve čtyři hodiny ráno, přičemž budík je nařízen na půl pátou. No, oči mi sami padají. Tak uvidíme, jestli pomůže, že jsem se přepil čaje.
Dnes ráno jsem si všiml, že na jisté schránce byla stržena předchozí cedule s východoevropsky znějícími jmény, takže vzrostlo podezření, že se ti nade mnou odstěhovali a místo nich je tam nějaká verbež.
Také se mi tuhle opět po delší době zdály divoké sny, podrobnosti si už ale nepamatuji, můj milý deníčku. Dnes je neděle a vracím se z bludiště. Byla tam zima, takže jsem si musel narychlo koupit za 150 KČ žabky a pochopitelně malé, takže meziprstí mne tlačí ještě teď, dva se mi tam ovšem mimořádně líbili, oba cizinci, zvláště ten s knírkem byl pěkný, ač ani ten s čepicí nebyl špatný, oba ovšem nedosažitelní, jinak mi tentokrát výlet do Prahy vůbec nesedl, palačinka na náměstí Republiky ještě ušla, ale večeře u subweje byla tentokrát nějaká divná, navíc ten u hlavního nádraží je zavřený, takže jsem musel do pasáže u KB a pak honem zase zpět na nádraží. A navíc mne začíná škrábat v krku. No, to se mi moc nehodí, když je zítra pondělí, že můj milý deníčku. A na úterý jsem si domluvil cvičení, ten chlapík měl v telefonu tak zajímavý hlas, budu ho muset zítra odvolat, co naplat. Také jsem zjistil, že v Palladiu předělali záchody. Taková škoda, našinci mají utrum. Jako obvykle jsem spěchal na nádraží, abych si pohodlně sedl, americkou placku jsem jedl za pochodu a nic. Těsně před odjezdem se konečně objevilo nástupiště a zpoždění 5 min. Na vymrzlém nástupišti jsme stáli dalších asi 15 minut, celkové zpoždění bylo dvacet, pak přijela souprava a zase nic, do vagónů nešlo nastoupit. Po nemile dlouhé době se přibelhal pajdavý průvodčí a prý že tyto vozy jsou jen na parádu a nastoupit se dá až do těch zadních. No, ČD občas rády vtipkují, že můj milý deníčku. Ale uděla jsem pfko. Jsem s ním celkem spokojený, byť je patrné, že jejich zjednodušování pokračuje. A opět jsem ho musel dělat dvakrát, poprvé jsem tam dal PF 2016, ha ha ha. Také mne napadlo, jaké bych mohl vytvořit příští rok. Prostě jen nápis PF 2018. A už bych to tak mohl nechat i další roky. Také si říkám, že konečně vím, proč je Tolkien tak oblíbený. Jeho obliba plyne ze zvukomalebnosti, takový gundabár, odkud se valily hordy skřetů mi už kolik dní zní v uších. A vkradl se mi do duše celkem nenápadně, zprvu jen jako neurčitý zvuk, jež posléze dostal slabičný tvar a teprve poté jsem vystopoval, odkud že se tento zvuk, nazvěme to tak, zjevil. Musí to být v tom, jinak to nevidím. Spal jsem do oběda, celý den nic nedělal a mám pocit, že usnu za pochodu. A kdybych si lehl, spím opravdu hned. Že by to byla únava z počínající virózy? Asi ano, můj milý deníčku. A zítra zase do rachoty. Bééé.
Pondělí ráno: tak dnes mne opět vzbudili ve čtyři a do práce jsem dorazil v sedm. Nejely trolejbusy, pěkně jsem vymrzl na zastávce. Bééé.
Pokračování: o čtrnáct dní později jsem si opět vzal volno a vyrazil k Pupalovi pro potvrzení. Čekárna byla tentokráte plná lidí a po dvou hodinách v čekárně plné bacilů mi sestra oznámila, že je moc lidí a nemůže mne vzít, ale že si mohu dojet do Skalné, kde jsou od 13 hodin. I požádal jsem otce, aby mne vzal do Skalné, tam jsem proseděl další hodinu a konečně dostal potvrzení a zaplatil dalších pětset korun českých. Jenže jak jsem byl unavený a pan doktor také, zjistil jsem až doma, že mi tam jaksi zapomněl napsat, že mám mít oční korekci. Takže to správné potvrzení pořád nemám. Hahaha. Celé pravidlo o třech měsících je pěknou ukázkou zlovolného projevu úřednické zvůle.