tak si tak sedím v pendolínu a najednou drc a stojíme. Mohlo být něco před půl osmou. Nejdříve se nic nedělo, chvíli jsem se procházel, abych si protáhl nohy, což bylo vzhledem ke stání v zatáčce trochu obtížné. Po chvíli se ozval místní rozhlas, ze zmateného hlášení jsme vyrozuměli jen to, že je stržená trolej. Už tím bylo jasné, že zdržení bude značné. Po chvíli došlo na nové hlášení, z něhož vyplynulo, že to my, to jako pendolíno, jsme strhli trakční vedení, nikoli samotnou trolej, ale tažné lano a tudíž nás bude muset odtáhnout jiná lokomotiva, až se někde nějaká volná i se strojvůdcem najde a dojede až k nám. Pak bude vyšetřování, neboť máme poškozený přední sběrač. Je tedy zřejmé, že zpoždění bude smrtelné a že se máme na co těšit. Je osm hodin, nějakou dobu už stojíme, zpoždění odhaduji zhruba na čtyři hodiny nejméně. Zaplatil jsem si dvakrát top profil na iboys, že budu alespoň kecat na četu, načež vypadl internet a v pendolínu svítí jen náhradní světla, nejde tedy ani proud do počítače a jedu na baterku. Do práce jsem se nakonec dovolal, musel jsem ale jít k východu a sejít po schůdcích, abych měl alespoň nějaký signál. Jinak v pendolínu, jež je celé na elektický proud, nepracují a jsou zavřené záchody, nejdou otevřít venkovní dveře atd. Tak, je deset minut po jedenácté a my se konečně rozjeli, náhradní lokomotiva nás odváží do Plzně, kde bude vlak ukončen. Alespoň že se jim podařilo zprovoznit záchody. Připojení k síti sice pořád není, ale to je už opravdu prkotina. Ve Stříbře budeme mít zpoždění 4 hodiny, v Plzni to nesporně nebude lepší. Jednu chvíli jsem spolucestujícím vyprávěl různé příhody, a že jich nemám málo, tak jsem se do nich nakonec zamotal. Ve Stříbře jsme pochopitelně potkali opuštěný protijedoucí rychlík.
Také jsem po dlouhé době vyštrachal ze zásob DVD jeden z filmů Rainera Wernera Fassbindera. Zvláště v USA platí za nejlepšího poválečného německého režiséra a jeho kult je dodnes živý. Šlo o jeho přístupnější film Lola, jež končí naprostým happyendem: hlavní hrdina si vzal milovanou prodejnou ženštinu, ta sekla s řemeslem a vyšvihla se mezi společenskou smetánku, hlavní zloduch dostal vytouženou výnosnou veřejnou zakázku a ušlápnutý poctivý úředníček dostal lépe placené místo u zlodušského velkopodnikatele a jediní, kdo ostrouhali, byli extremističní věčně demonstrující bojovníci za mír i se svými trapnými transparenty. Všichni jsou spokojení a šťastní, tak proč mi zůstala pachuť čehosi nepatřičného a hnusného? V jednom italském filmu, snad dokonce v legendární Chobotnici se praví, že každý člověk je úplatný, že je to jen otázka ceny a nejlevnější jsou ti takzvaní neúplatní, ti to co je potřeba udělají zadarmo a rádi, jen je třeba je vhodně popostrčit.
V pátek, o svátku jsem byl v bazénu. Jel jsem do Chebu už v půl páté, od 18 hodin mělo být plavání v drahách, nikoli cachtání; ukázalo se však, že v bazénu bylo prázdno a kdybych došel dříve, vyhnul bych se nájezdu Vietnamců, kteří se začali trousit jako obvykle po 18 hodině, a v pohodě si zaplaval. Takhle jsem se při odchodu zácpě ve sprchách nevyhnul. Nicméně chtěl jsem navštívit retro muzeum, to však mělo jen do 17h a za deset minut pět už mne tam nepustily. Zkusil jsem tedy kostelní věž, nově zpřístupněnou, nikdo tam totiž nebyl, je tam jen turniket na dvacetikoruny. Když jsem scházel dolů, bylo už tři minuty po 17h, a opravdu, v dolních, okny neosvětlených částech bylo zhasnuto a ano, venkovní dveře byly zamčeny a paní vrátná dávno doma. Už jsem začal uvažovat, jestli nemám rozbít požární hlásič a kolik mne bude výjezd stát, naštěstí jsem se ale dobouchal, v sakristii, jež je hned vedle, byla nějaká dobrá duše a odemkla mi. Pak jsem se byl projít po Chebu, prohlédl si nově zpřístupněné části klášterní zahrady, zastavil se v DČ a šel si konečně zaplavat.
A ještě něco, můj milý deníčku. Otec pořídil gramofon i s rychlostí 75. Zkusil jsem nějaké takové desky přehrát, popravdě to moc nejde, asi není náhoda, že většina gramofonů má buď jen 75, nebo naopak 45 a 33, ale ne 75. Nicméně objevil jsem Подмосковные вечера, шедевр v podání jistého Vladimíra Trošina. Tak jsem jednu verzi s Trošinem přidal do videí. Jinak píseň nazpíval kde kdo.