tak jsem se rozhodl volnou středu strávit nicneděláním, neb jsem byl tak unaven z nipty, že jsem se nedonutil jet na výlet, zvláště uvážíme-li, že jedu dnes, to je ve čtvrtek do Prahy sejít se s Terrym a zůstávám tam až do neděle večer na setkání origamistů. Takže jsem si z dlouhé chvíle prohlédl lesopark Homolka, zaujala mne fit-stezka pro dospěláky. Docela rád bych věděl, kolik procent obyvatel Čech by stezku zteklo, nebo alespoň tak nějak zvládlo. Sám jsem se tedy moc nechytal, přeskoky s největší námahou, ručkování vůbec, shyby také ne, chybí mi pravidelné tři shyby v tělocvičně taj-či akademie v Praze a též ty s trenérovou pomocí na placených hodinách, takže jsem značně vyměkl. Asi bych měl na stezku chodit častěji. Ale proč o tom píši, můj milý deníčku. Poté, co mne začal nudit lesopark, vydal jsem se domů a vzal to přes Slovany. Jsou tam takové zajímavé domy, předchůdci paneláků, ještě se spoustou zajímavých a nápaditých rytmických prvků na fasádě a s pozoruhodnými balkónky, jejichž zábradlí je tvořeno betonovými skružemi. V současnosti dochází k jejich rádoby obnově, ve skutečnosti prznění a říkám si, jestli jistě vhodné zateplení je dostatečným přínosem za toto ničení pozoruhodné a jinde nevídané architektury. Pochopitelně, veškeré zajímavé prvky na fasádě zmizely pod tlustou vrstvou umělé hmoty, na takzvanou obnovu balkónů bylo použito nejlacinější a patřičně odpudivé plechové zábradlí a ve výsledku dům působí hůře než většina paneláků, ostatně navržených už s tím, že to budou panelové domy, že můj milý deníčku. Ale hlavně že komunisti se svými paneláky jsou největší zločinci, jaké kdy svět viděl. Obdobně zničující obnova postihla pražské metro, přesněji trasu A na starém městě. Fuj, fuj a ještě jednou fuj! Poněkud lépe dopadl dům ve stylu sorely, taktéž na Slovanech, ale za cenu, že se neprovedlo zateplení. Dům je asi památkově chráněn. Tyto úvahy mne přivádějí ke změnám, jež prodělaly Františkovy Lázně po roce 1990. Zprvu se zdálo, že změny budou k lepšímu, opravily se fasády v duchu hesla na vrch huj, ve spod fuj, opravila se Národní třída a pak to začalo. Nejprve se ukázalo, že v lázeňských domech, kde jsou záchody na patře a sprchy ve sklepě dnes nikdo bydlet nebude a tak většina domů zeje prázdnotou, dále se ukázalo, že lepší než léčba neplodnosti je použít techniky IVF, čímž ubyly další léčené ženy, dříve vlastně zcela převažující, s posvátnou úctou vzývaní soukromníci si postavily vlastní, nové lázeňské domy zhusta mimo hranice MPR a poslední ránu městu zasadily památkáři, známí zhoubci památek. Nejprve zakázaly vnitřní opravy hotelu Slovan, ten dnes chátrá a čeká se, až spadne, a opravou pavilónu Františkova pramene dopustily prolomení za komunistů neporušitelného jednotného žlutobílého pojetí veškerých fasád ve městě, což se z estetického hlediska ukázalo jako konečné formální řešení pro tyto lázně, jež je vyzdvihovalo zpět na světovou úroveň. Každý, kdo je navštívil, musel být nutně oslněn výtvarným působením žluté, bílé a zelené fasád, bříz a ostatní zeleně. Ovšem památkáři, z výše své nebetyčné pýchy a domýšlivosti se rozhodly popřít dějinné souvislosti a pomateně se dovolávají jakýchsi původních zpráv. Jakou ale myslí původnost? Tu před Adlerem, nebo po něm. Nebo snad chtějí návrat do druhohor a vybudovat zde Jurský park? Buď tedy razím původnost a musím se vrátit na začátek s koupacím jezírkem a nosičkami vody, nebo připustím vývoj a žlutobílé Františkovy Lázně jsou jeho konečným výsledkem a další vývoj musí probíhat uvnitř domů, neb bez pokojů s koupelnami už nám dnes nikdo bydlet nebude, že můj milý deníčku. Ostatně, celé je to zpozdilost. Vždyť to bychom museli shodit sochy z Karlova mostu do Vltavy a vůbec zbourat polovinu barokní Prahy a co bychom nezbourali, to bychom museli vrátit do původní podoby, pryč s klasicizmem, barokem, ba i renezancí, vždyť většina domů na starém městě je v jádru gotická, ne-li starší. Mám podezření, že památkáři by tak rádi učinili, ale tohle by jim vskutku neprošlo, tak své nutkavé pudy uplatňují alespoň na barevnosti fasád. Fuj! Vrcholem je pak oprava domu Tatran, jehož nová, strašidelně šedá fasáda je prostě strašná, něco tak hrozného jsem u nás ještě neviděl. Škoda, že neznám nějakého sprejera, takhle nová fasáda si přímo říká o nějaké to vyzdobení. Ne že by se potom někomu rozsvítilo v hlavě, ale alespoň by byla bžunda.
Když jsem byl tuhle v Albertu na záchodech, přišel tak nějaký chlapík ve vestě s nápisem Skanska, později jsem ho tuším zahlédl sedět venku u piva, nějak spěchal, asi aby mu kámoši pivo nevypili a tak toho svého nijak neskrýval, dokonce ho uklízel až při odchodu do umyvárky, takže jsem si ho mohl dobře prohlédnout. No, měl ho pěkného, s dlouhou předkožkou. A vůbec vypadal moc zajímavě.
A ještě drobný úryvek z Evžena Oněgina:
Všichni jsou pro nás pouhé nuly,
jediné jednotky jsme my.
Náš zářný vzor je Napoleon,
chcem před sebou mít na kolenou
veškerou čeleď dvounohých,
cit je dnes hloupost nebo hřích.
nebo tohle:
Dřív recept na román byl prostý:
tvůrce vzal nadnesený styl
a hrdinu jak výkvět ctností
v jásavých barvách vylíčil.
Předobraz bezúhonných mravů
měl zlaté srdce, moudrou hlavu,
postavu hodnou hrdiny;
vždy nadšený,96 vždy nevinný,
jen z ryzích citů čerpal sílu
a pro svůj spravedlivý hněv
dokázal s chutí cedit krev;
na konci posledního dílu
zlo stihl zasloužený trest
a dobru byla vzdána čest.
Není to, můj milý deníčku, obsah většiny (všech) holivůdských filmů? Nebo že by dnes platilo spíše pokračování?
Dnes rozum zastřela nám mlha,
nic o morálku nedbáme,
neřestmi vesele se mrhá
a mají pré i v románě.