tak jsem se byl podívat na tunel u Ejpovic, bylo to zajímavé. dorazil i bratr, razicí stroj je opravdu dlouhý, překvapilo, že vrtacích kotoučů je přes padesát a výměna jednoho trvá dvě hodiny. Mění se i několikrát za celou ražbu. Průchod tunelem byl vcelku nuda, neb je vybetonovaný, stroj za sebou trousí betonové ostění. Pravda, jít dokonalou betonovou rourou, když v ní pochopitelně není rovné dno a středem teče potůček není úplně snadné, neb vlhký beton klouže, ale nejstálejším dojmem byla nuda, vždyť celé čtyři kilometry se výhled moc neměnil. Jen vstupní portál se asi tři kilometry zmenšoval, než konečně zmizel za zatáčkou. Jinak je v tunelu celkem hluk a také, vzdor velikosti, působí poněkud klaustrofobním dojmem. Lidí bylo docela dost, prý jich bylo ale méně, než se čekalo. Snad kvůli vedru a také asi Plzeňáci nezvládli logistiku, jelikož z Doubravky jel autobus poloprázdný. No, ale je pravda, že dobrat se toho, odkud má autobus odjíždět, byl dost obtížný úkol.
Další den jsem jel do Horažďovic, viděl většinu pamětihodností, navštívil lokalitu s hořečky a skutečně jich zhruba půl tuctu našel. Na zpáteční cestě vlak zastavil za Koterovem a mladá paní ze sousední sedačky tvrdila, že stojíme vlastně v Lobzích. Chvíli jsem uvažoval, zda nestojíme u zatáčky jak do Lobez sjíždí třicítka a ano, můj milý deníčku, dal jsem to. Zkusil jsem vystoupit a byl to bezva nápad. Sice se to nesmí, ale nešť. Vrátil jsem se pěšky kolem majáku, lezli v něm nějací jinoši, zjistil jsem, že už otevřeli vodní atrakci, tj. archimédovu spirálu. Takže jsem zkusil chvíli čerpat vodu, až se mi, vzdor podvratné činnosti jednoho malého kluka, podařilo roztočit mlýnek. Jen kdyby nebylo takové vedro. Ti Ukrajinci bydlící nade mnou k večeru grilovali dole před panelákem, topili nějakým tekutým podpalovačem a větvičkami, nasbíranými pod okolními stromy. Smrděla celá Letná ještě hodinu po zhasnutí ohně.