tak jsem zase jednou vyrazil na Moravu, měl jsem nějaké tipy a tentokráte se je podařilo naplnit víceméně všechny. Bydlel jsem opět v Komárově na kolejích, přijel jsem již v pátek a ráno vyrazil do Mohelna. Vše šlo celkem hladce, po cestě zaujalo velké nákupní centrum v Ivančicích (10 tisíc obyvatel), takové to venkovní, ve stylu Ikey na Zličíně, ne galeriové jako na Chodově, dále bazén v ani ne tisícihlavé Nové Vsi, vietnamská večerka v Mohelnu (1500 obyvatel), měřič radioaktivity na radnici (blízko je JE Dukovany), přehrada na Jihlavě a zlaté kapradí, tedy podmrvka hadcová. A hurá zpět do Brna hledat na sídliště Lesná kruštík polabský. Večer jsem chtěl zajít do jediné brněnské gay sauny, ta se ovšem opravuje, takže jsem zašel do Gibona, starého sex klubu v Brně, bylo to docela legrační. Bylo tam asi tak 5-6 lidí, jeden spal v pornokině, další se u baru koukali na Slunce seno a jeden, oblečený, se stranil všech lidí. Ten byl asi nejzajímavější, neb vstupné se odvíjelo od oblečenosti od pasu dolů: 50 korun bez ničeho, 100 spodní prádlo a 200 oblečený. Nátělník či rozhalenou košili si člověk mohl nechat. Asi aby mu nebyla zima. Zacvičil jsem si tai-či, což mi nepřišlo o nic divnější než koukat na Trošku, jen mi vadilo kouření. Gibon je malý, bez kabinek a pořádného dárkrůmu, je tam jen jakási plenta, kterou lze případně zahrnout. Ale když si tak vzpomenu na nahou párty v pražském Heavenu, tak to vyšlo nastejno. Spaní nebylo nic moc, postel byla poněkud vyleželá a na borovici za oknem si udělali hnízdo hrdličky a od šesti od rána pořád houkali. Škoda, že jsem neměl skobičák, mohl jsem si cvičit dovednost zásahů na cíl. Druhý den jsem se vydal do Újezda nafotit bytel rozprostřený, což nebylo obtížné, jen jsem se trochu loudal a musel dobíhat vlak. Už jsem na takové výkony starý. Svaly jde podržet dost dlouho, ale dech dojde velice brzo. Proto už Jágr nemůže být opravdu nejlepší a proto padl Kličko. Prostě to neudýchal. Může ještě dát zničující úder, bolest svalů může překonat, ale nohy jsou pomalé a unaví se. Stačí jen čekat a pak fouknout. Vyrazil jsem tedy na Hády hledat brambořík. Pobíhal jsem po lese asi dvě hodiny, poněkud zabloudil a úplně uhřátý jsem se dostal do Růženina lomu. Tam jsem chvíli znervózňoval muže nudisty a vyrazil na průzkum na ono místo. Netrvalo dlouho a byl jsem vyhoněn docela pěkným chlapem se slušnou výbavou, co nechtěl stříkat. Když jsem se na místo posléze vrátil, bylo jasné proč. Už obstarával dva mladé muže, ten s chlupatým zadkem byl opravdu pohledný a také pěkná netýkavka, nenechal se kouřit. No, při jeho tělesném vzhledu si může dovolit být vybíravý. Ten druhý, zdaleka ne tak zajímavý se kouřit nechal, byl si totiž vědom toho, že chce-li si užít, musí něco přetrpět. Krásní to mají jednodušší než my obludy, že můj milý deníčku. Ale zpět k našemu čiperovi, mne jenom honil, jim nabízel kouření, žužlal bradavky, dráždil řitní otvor atd. Málo platné, musím se s tím smířit, ale bolí to. Začal jsem s tím pozdě, bál jsem se, rád bych věděl čeho. A pro koho jsem se šetřil, že. Ovšem, bylo horko a začalo mi být špatně, měl jsem hupnout do vody. V čajovně se můj stav ještě zhoršil, ještě jsem stihl přečíst pohádku o Čajových skřítcích. Abyste věděli, tak samice od skřítka je skřítka. A samice od skřeťáka je skřeťanda. Ale teď vážně. Pohádka je celkem příjemná, ve stylu příběhu o kohoutkovi a slepičce, všechny postavičky jsou poněkud plytké, skřítčí kluk Pueřík je trošku zlobivý, ale myslí to dobře a je čestný a statečný a tak dále. Zaujalo mne, jak málo je pohádek bez nějakého trapného Zla, obzvláště pak moderních, současných. Patrně jde o škaredý zlozvyk vnesený do naší společnosti proradným křesťanstvím. Ostatně mojí nejoblíbenější pohádkou byla Jak Jaromil ke štěstí přišel a co si vybavuji, tak v ní žádné zlo nebylo. Tady ovšem, což je vskutku vydařené, v pohádce o čajových skřítcích zlo představuje turecký džin (zlý duch) Rizák, podle čaje rizé, lezoucí nikoli z lampy, ale z konvičky. Lampa je vlastně taková konvička. Totiž naopak. Když jsem se poněkud vzpamatoval z mírného úžehu, bylo nutno vymyslet postup, jak na brambořík, když Hády selhaly. Věděl jsem, že roste také kdesi nad Brněnskou přehradou a určitě v jedné tamní přírodní rezervaci, pamatoval jsem si zhruba kde leží a jak se jmenuje. Žel žádné bližší podrobnosti jsem si nezjišťoval, neb mne jaksi nenapadlo, že bych nemusel na Hádech uspět. Nakonec jsem v pondělí ráno vyrazil do knihkupectví, ve Vaňkovce jedno měli, koupil za 99 KČ mapu okolí Brna i s podrobnou mapou přehrady a ještě se u pokladny dověděl, že mám jet jedničkou na Rakoveckou a tam přesednout na bus 303. Na Rakoveckou jsem se šťastně dostal, našel zastávku, kde však nebyl jízdní řád. Když jsem se ptal v náhradním autobusu za tramvaj, kdosi v něm věděl, že 303 určitě jede za 15 min. A tak se i stalo. Vystoupím na příslušné zastávce, kde se dala přejít přehrada a do výše zmíněné rezervace to byl kousek, ujdu pár metrů k přehradě a už je vidím. Bramboříky jsou všude a jsou mimořádně krásné, až vpravdě kýčovitě. Zdálo se tedy, že mapa je mi úplně k ničemu, ale ještě uvidíš, můj milý deníčku, že tomu tak úplně nebylo. No, takže z rezervace sešlo, jaksi jsem neviděl důvod, proč se tam tahat a vydal jsem se na Veveří, je opravdu obrovské, že sice bude zavřeno, ale stejně a autobusy jezdí po půl hodině. Jenže ouha. Kolem poledního byla díra, dva spoje nejely, takže jsem na 1,5h uvízl u zavřeného hradu. Byl tam ovšem jízdní řád lodní dopravy a protože jsem si pamatoval, jak matka pořád vyprávěla o cestě lodí po Brněnské přehradě, řekl jsem si, že se autobusu přiblížím lodí, že stihnu přesednout na 303 někde blíže Brnu, neb zastávky jsou souběžné. Loď je sice pomalejší, ale zase odplouvala o dost dříve. Na lodi jsem zjistil, že z konečné, z Přístaviště se dá snadno seběhnout na šalinu, tak jsem si dokoupil lístek až tam. Objevil jsem tam kotvu, o níž bude ještě řeč. Onen horní, úzký úsek plavby věru stojí za prožití, je opravdu malebný a místy jsme se už už dotýkaly skalisek prudce spadajících do hlubokých vod. Když jsem na hlavním nádraží vystupoval ze šaliny, všiml jsem si na kandelábru přidělané pumpičky s desinfekcí, kvůli žloutence typu A mezi tamními tuláky, dnes bezdomovci. Zajímalo by mne, komu je určena. Ti tuláci jí nevyužijí a když nakydají svýma špinavýma prackama viry na rohlíky, co mi ta pumpička bude platná, ptám se můj milý deníčku. No, musím doufat, že přežiji ve zdraví. O žloutenku opravdu nestojím a očkovaný dosud nejsem. Také jsem si nemohl nevšimnout hord utečenců, to bylo skutečně nápadné. A teď několik zajímavostí z Brna. Už minule jsem si všiml, že jedna tramvajová trať tam křižuje vlakové koleje, tedy vlečku, ale to je jedno. Pěkně to při přejezdu drncá. Když jsem chtěl v jednom tabáku platit za lístky na MHD platební kartou, prodavačka řekla klidně, ale bude to dražší o dvě procenta, jež nám účtuje banka. No, platil jsem hotově, ale někdy člověk nemá na výběr. V DČ braly stravenky, takže jsem rychle zjistil, že jsem si jich měl vzít více, že mi stačit nebudou. Myslím, že zase tak velké potíže s jejich utrácením nebudou, jak jsem se zprvu obával. Před nádražím jsem objevil jakési trubky trčící ze země, z nichž stoupá pára nebo kouř, to nešlo poznat. Vůbec nevím, můj milý deníčku, co si o tom myslet. Také se mi zdál sem, jak kdosi, už nevím kdo, obdivoval můj sexy zadek. Taková kapitální hloupost, že. Už jsem jako Halina Pawlowská, chtěl bych, aby mne někdo miloval pro můj vzhled. Možná by stačilo, kdyby mne vůbec někdo miloval, co myslíš, můj milý deníčku? Nakonec jsem si nechal nový vodotrysk u Janáčkova divadla na Moravském náměstí. Chtěl jsem ušetřit za lístek, tak jsem šel na další zastávku devítky na Moravském náměstí. Najednou vidím jakýsi plechový rám, snad moderní kašnu. Mám snad vlčí mlhu? Kdepak, z překladu rámu skutečně prší kapky vody a jak padají do nádržky, vytvářejí působivé vzory. Některé se daly dobře poznat, např, nápis Brno, nebo rozkrojený citrón, byť nebylo jasné, proč prší zrovna ten, jiné už tak zřejmé nebyly, například Petrov nebo jakási skřetí postava. Dále tam byla kotva, jakési arabesky a abstraktní vzory, vše dvakrát po sobě a pořád dokola. Pochopitelně jde o působivý výkřik techniky, v Japonsku prý běžný. V noci je vodotrysk pro zvýšení účinu barevně nasvícen. Jen jednu vadu to celé má. Proti blankytnému nebi jaksi kapky vidět nejsou. Je třeba najít nějaký vhodný úhel pro pozorování. Když jsem se na zpáteční cestě nudil ve vlaku, pročítal jsem zakoupenou mapu, zdánlivě nepotřebnou a u popisu k Brnu jsem se dočetl o staré radnici s mlýnským kolem (to je onen rozkrojený citrón) a brněnském drakovi, což je nesporně ona záhadná skřetí postava. Takže mapa nakonec byla k užitku. Pro tentokrát by to snad stačilo, ne můj milý deníčku. A v práci zase nejde internet. Fuj. Tak už jde. To zase nic neudělám a budu sedět na iboys. No fuj!