Seděla v pokoji a v dlaních držela svého bílého méďu. Bezmyšlenkovitě se dívala do bílých zdí. Hledala v nich snad odpovědi na její nevyslovené otázky? V hlavě se jí promítaly všechny okamžiky za uplynulý týden. Tolik vzpomínek… Vzpomínky… To je to co jí zevnitř užírá, to co jí bolí…
Den byl v plném proudu, když Jana stála na vlakovém nádraží a odpočítávala minuty. Minuty do té doby dokud nebude opět v její náruči. Prvnímu jarnímu slunci nastavovala tvář a přivírala oči. „Ne, nejezdi tam. Budeš pak akorát trpět! Bude tě brát jen jako holku na jednu noc!“ zněly ji v uších slova jejich přátel. „Musíš tam jet!“ šeptalo jí srdce, i když rozum říkal pravý opak. Co když zase budu plakat? Co když z toho nejsem ještě vyléčená? Zapálila si a do plic vdechla nikotinový odér. Kouřila ze zvyku, ze strachu. Ano, strach… Jana měla strach, ale stejně před pár hodinami do toho vlaku sedla a jela. Za celou dlouhou cestu se nechtěla otočit a odjet zpět do malého města, kde jí všichni znaly jako tu utrápenou. Teď chtěla být ze všeho nejvíce silná.
Dočkala se. Konečně vlak dojel do její stanice. „Musíš vystoupit, už nemůžeš utéct!“ našeptávalo jí srdce. Nohy měla jako z olova, těžké. Prohodila svojí červenou kšticí a zhluboka se nadechla. Viděla jí! Konečně jí po měsíci viděla. Chtěla se rozběhnout a skočit jí do náruče, ale místo toho pomalu šla. Obejme mě? Políbí mě? Bude aspoň pro tenhle víkend moje? Naposledy moje…
„Ahoj,“ řekla nejistě Jana, oslovení „lásko“ vynechala. Vzala si jí do náruče. Konečně! Po té době jí to připadalo jako zázrak. Zázrak, který se neděje každý den. Konečně se mohla schoulit do klubíčka. „Vždyť ti ublížila! A ty tady s ní ležíš!“ varoval jí tiše její mozek. Nechtěla ho poslouchat. Jeho slova byla pravdivá. U ní se Jana cítila v bezpečí. Už nechtěla být ježek a všechny své strasti napichovat na malé bodlinky. Chtěla se k ní schoulit do malého klubíčka a nechat se hladit. Hladit tak jako to uměla jen ona. Něžně, pomalu, vášnivě, chtivě. Tolik jí to chybělo. Ona jí chyběla. Byla její a přitom nebyla… Čí vlastně byla? Tají mi něco? Ne, to bych snad poznala…
Prodloužený víkend Janě utekl rychle jako voda. Minuty s ní vždy tak běží, jako kdyby utíkaly. I ona najednou chtěla utéct, utéct daleko pryč a zase zapomínat. Tak jako tenkrát. Taky to bylo tak nečekané, ale teď to bylo přeci jiné. Krásné… Její dotyky Jana cítila na kůži, i když opět seděla ve vlaku, který ji vezl domů. „Tak tohle jsi nezvládla!“ vyčítalo ji srdce, ale ona ho nechtěla poslouchat, znělo tak… pravdivě… „Nelituji toho, že jsem jela.“ Vyťukala do klávesnice mobilu a poslala své spřízněné duši. Nelitovala.
Seděla na posteli. V rukou držela svého bílého méďu a kapesníkem utírala zatoulané slzy. Byly zabarvené do černa od maskary, nebo od smutku? Dívala se do stropu a tiše vzpomínala. Připadala si jako lehká holka, ale více jako její přítelkyně. Znovu jako její přítelkyně. Nebo si tak chtěla jen připadat?! Odpustila by jí? Vzala by jí zpátky, kdyby ona chtěla? Vzala! Jenže ona nechce… Kdybys tak tušila, lásko… Možná tušíš, možná ne… Ach, lásko, vrať se zpátky, prosím… Poslední slova Jana už šeptala s novým přívalem slz. Byly jako vodopád a nešly zastavit… „Pro lásku pláče ten kdo miluje…“ zněl jí v uších citát a ona tušila, že na něm bude trošku pravdy… Možná příště, možná nikdy…