Seděla na posteli. V rukou držela svého bílého plyšového méďu. „Měla by jste ho vyhodit.“ říkala jí její psycholožka na prvním sezení. Né, to přece nemůžu, neusnu bez něj. Byl tak hebký, ještě voněl jejím parfémem, který se míchal s kapkami slz. „Ten tě bude hlídat, když já tu nebudu.“ dávala jí ho tehdy se slovy, když se viděli poprvé. Přesně si pamatovala na ten den. Teď jí vzpomínky vháněly slzy do očí. Rychle zamrkala, aby slzy zahnala zpět do svých modrých očí.
„Dobrý den, Jano.“ Pozdravila jí naoko usměvavá psycholožka. „Sedněte si. Mohu vám nabídnout vodu?“ asi si všimla, že je bledá.
Nevěděla sama, co tady dělá, chtěla co nejdříve odejít, ale hluboko v sobě věděla, že to jen tak nepůjde, že to sama nezvládne. Kde je krucinál ta silná holka?! Copak mě položí na kolena jedna jediná slečna?! Neustálé otázky v hlavě jí běhaly sem a tam, a zase zpátky. A žádná odpověď!
„Tak co vás trápí?“ ptala se starší dáma. Jana jí odhadovala kolem čtyřiceti, možná i padesáti.
„Nevím, z kama začít….“ Nechala viset větu ve vzduchu. Zase jí do očí štípaly slzy. Celá se klepala, nevěděla kam z očima.
Psycholožka jí pokládala samé nezajímavé otázky. Vždyť od toho tu nejsem, k sakru! „Máte přítele?“ zeptala se jí klidným hlasem. A je to tady! Mám jí to říct, nebo radši lhát?! „Nemám. Měla jsem. Přítelkyni. Rozešla se se mnou.“ Slzy nevydržely v očích a dopadaly na světle modré rifle. Už neměla sílu je zastavit. Psycholožka jí nabídla krabici s kapesníkama. Jak pozoruhodné, pomyslela si v duchu Jana a s vděkem kapesník přijala.
„V noci nemůžu spát. Budím se. Bojím se usnout, mám noční můry. Honí mě psy a chtějí mě pokousat. Ráno bývám nepříjemná. Ve škole se nemůžu soustředit. Propláču i celé dny a jen kvůli ní! Proč to udělala?!“ vychrlila ze sebe Jana a upřeně se podívala oknem ven. Dobře to tam znala, i s ní tudy procházela. Ukazovala jí malý pivovar, který se ve městě nachází. Chtěla tam jednou pozvat jejího otce, věděla, že má rád pivo. Ona pivo nepila, zato ráda pila víno. Pokaždé když spolu byli, pily víno. A zase ty vzpomínky…
„Musíte si s ní přestat psát! Vyhoďte vše, co máte od ní. Dejte to někam hluboko pod postel, vytrhněte jí ze svých myšlenek, plánů a snů. Vymažte fotky, vymažte jí ze sociálních sítí, nekomunikujte.“ „Ale vždyť to přece nemůžu! Bez bílého médi neusnu, perníky mi zdobí pokoj a sušené růže si hoví ve váze. Nedokážu přestat s ní komunikovat z minuty na minutu!“ „Ale vy musíte Jano! Nepůjde to hned, nepůjde to hladce, ale půjde to! Hlavně si teď nikoho nehledejte! Mohla by se cítit tak jako právě vy. Jako náplast na zlomené srdce.“ Ano, náplast. Přesně tak jsem se cítila já. Náplast na její srdce, kterého jí ona zlomila. Hloupá blondýna! A ona se k ní vrátí! Pche, prej je to jiné! Každá náplast se po první sprše odlepí, psala jí její „kamarádka“ z internetu. Tím se snažila držet.
„Tak jsme teda domluvené. Vyzvedněte si ty prášky, ať můžete spát a za tři týdny zpátky u mě.“ Jana odcházela z místnosti s receptem v ruce a s ještě větším zmatkem v hlavě. Ona věděla, že jí ublíží?! Nebo jak to ta doktorka řekla? Náplast….
Otřela si hřbetem ruky uslzené oči a kapesník hodila do koše. Na obrazovce jí bliklo okénko chatu. Zhluboka se nadechla a začala číst těch pár písmenek pořád dokola. Usmála se. Vzpomínky zase odhodila do příslušného šuplíku nadepsaného písmenkem I a pustila se do psaní. Neboj, ty nebudeš má náplast na zlomené srdce, slibovala slečně na druhé straně monitoru v duchu…