Chce se mi řvát a řvát se zlomenou kytkou v ruce. Začalo to tím, že odešel H. Od té doby to šlo s námi s kopce. Nejdříve pomalu a nakonec rychle. První chyba bylo přijetí Š. Ta je mstivá a soutěživá a nikdy nepřenesla přes srdce, že jsme pořád surfovali na internetu a udělali více bodů, než kdy ona. Pak přišla B. a byl konec, nejprve si zřídila funkci a pak začala škodit. Nikdy mi neodpustila, že jsem neuznal potřebu tekutého mýdla a škodlivost tuhého. Nejhorší je ale podlá, zákeřná a prolhaná L. Začalo to tak, že nás L. po nástupu na funkci vedoucí laboratoře začala přehlížet. Když jsem udělal chybu při mezilaboratorní zkoušce CFTR, tak místo aby podržela laboratoř, potopila mne. Pak mne požádala, abych odešel, jinak že uvidím. Chtěl jsem mít klid, tak jsem výpověď podal. Navíc, že by mi to tu kdovíjak k srdci přirostlo se tvrdit nedá. Před vánoci nám oznámila, že přijde nová pracovnice na post zástupkyně vedoucí. Na okraj: jdou o ní drby, že není pracovně v pořádku, ale L. to zjevně nevadí. Tím se kolegyně, jež zde dřela 19 let utvrdila v tom, že další na řadě jsem já. Nová pracovnice se tu začala chovat jako doma, několikrát nám lhala do očí, že něco neudělala, ač bylo všem jasné, že to musela být ona. Šlo vcelku o drobnosti, ale stejně. Dosud pracovala v jiném oboru (cytogenetika, ovšem pochopila, že ta jde postupně k šípku a tak se chce vecpat na molekuláru), ale tady dělá chytrou, o všem zkušeně s L. mluví, vymýšlí si a trousí různá nesmyslná moudra a když ji vidím, otevírá se mi kudla v kapse. Podobné typy jsou mi odporné a opravdu se těším, až vypadnu. Jistou laborantku, jež je zde též přes deset let, přešouply z cytogenetiky na molekuláru, prý za trest, ač se ničeho nedopustila, pročež sepsaly nechutný pamflet vydávaný za seznam jejích domnělých zločinů. Přitom udělá více práce, než Š. a B. dohromady. Totéž moje kolegyně, ještě donedávna vedoucí úseku molekuláry, tu přeložily dokonce do jiné laboratoře. To mne ovšem uklidňuje. Jejich osud mi jasně ukazuje, že jsem se sice nechoval vždy správně, ale i kdyby, nijak by mi to nepomohlo. Takže mohu být spokojen, že jsem si nedělal zbytečně násilí. Jen kdybych neměl oprávněné obavy z budoucnosti.
Hmm, hodinky s utrženými ručičkami. Tak nějak se cítím.
Ty hladké svítivé tvary jsou tu stále.
Už jsem se ti, můj milý deníčku zmiňoval, že v metru ve stanici Kačerov jsou velkoplošné reklamy, nevkusně zakrývající krásné mramorové obložení? Gebrian musí mít radost. Reklama se stěhuje z povrchu pod zem.
Neděle: rozkvetla Promenea. Jeden květ. I tak je to milé.
Právě jsem se vrátil z nové budovy Národního muzea, bývalého federálního shromáždění. Bratr mne varoval, že se to nevyplatí a měl pravdu, všude stojí zbyteční lidé, na expozici se nelze dostat po schodech, pouze výtahem a navíc jsem si měl odložit batoh do šatny. Asi abych v něm neodnesl vycpaného vakovlka. To byla poslední kapka. Raději jsem odešel. Když jsem ale hledal schodiště, dostal jsem se do jednacího sálu sněmovny lidu. Tak alespoň něco za tu stovku.