Bylo nebylo, máme vánoce roku 2016, je tomu tedy už 2016 let, co bylo, když Mário s Jozefem koncem prosince léta Páně -1 dorazili do Betlémsdorfu, hlavně za účelem vyřízení jakýchsi byrokratických formalit. Nebyli příliš bohatí a přišla jim vhod možnost ubytovat se sice skromně, ale přesto pohodlně a hlavně za nízkou cenu v jednom předměstském chlévě. Během jasné, i v těhle jižních končinách teď v zimě mrazivé noci byl vyhřívaný prakticky za nulový tarif živočišným teplem ustájených zvířat.
Kupdivu tam nebyli jediní hosté, byli tam i zavazadly obložení jacísi tři nóbl cestující, snad nějací králové či profesoři, jak budili dojem. Svým zjevem do tohodle chudobného prostredí vůbec nezapadali; člověk by očekával, že kdo takhle vypadá, se na cestách ubytuje spíš v nějakém luxusním hotelu a ne tady. Museli tedy mít něco za lubem. Ale co?
Při bližším pohledu to byli vlastně ještě mladí, ale beze všech pochyb již dospělí kluci, urostlí a slinčných tváří. Jozefovi s Máriem to připadalo, jako by na ně už čekali. Slovo dalo slovo, vyšňoření mladíci řekli svá jména, naši dva hrdinové jim jen ještě stvrdili, kdo jsou, a pak je hned Melicharová v celku suše oddal, zatímco Kašpárek s Baltíkem - tak se ti tři všichni jmenovali - byli svědci. Pastýři, oslíci, ovečky, kravky, slípky i hlídací pes byli svatebčané.
Pilo se mléko a jedla vajíčka, co obstarali někteří z hostů sňatku, zatímco jiní jim na to dali peníze.
Novomanželé byli rozhodnutí ve chlévě strávit svatební noc.
Když už potom vše utichlo, všichni se uložili k spánku, navštívil je Vládce nadpozemských říší, svit jehož kosmické lodi, kterou teď nechal zaparkovanou na geostacionárním orbitu, ho už předem ohlašoval. S přistávacím motocyklem dosedl nikým nepozorován kousek za městem, aby v Betlémsdorfu pokud možno nevzbudil rozruch, a se zhasnutými světly dojel k chlévu, kde svůj stroj u jeho zadní stěny postavil na stojánek. Posledních dvě stě metrů už dojížděl po tichu s vypntým motorem jen setrvačností. Na prsou měl měkce vypolštářovaný vak s drahocenným obsahem.
Vstoupil do temné místnosti, kterou jen lehce ozvučovalo tiché oddechování dvou- i čtyřnohých, stejně jako opeřených spáčů. Jen Mário s Pepou seděli vedle sebe na hromadě sena, k sobě přimknutí a z blízka si při slabém světle dopadajícím sem malým okénkem hleděli čenichem v čenich.
Pes v koutě krátce zamručel a aniž by otevřel oči, zavrtěl ocasem.
Nenadálý příchozí přistoupilk novomanželům a jak již před časem slíbil Máriovi, předal jim s Jozefem teď k adopci svého novorozeného syna Gayžíška, jenž měl vyrůstat zde na Zemi, aby jednou vykonal velké věci pro blaho lidstva. On sám se tu v důsledku nesmírného pracovního vytížení nemohl sám o něj starat a nechtěl ho jen tak svěřit do péče nějakého nevlídného dětského domova. Věděl, že tihle dva tátové se o něj postarají mnohem líp a vychovají ho tak, aby mohl splnit své životní poslání.
Jožin byl tenkrát z toho sice dost zmatený, když mu Mário o tomhle oznámení na jaře koncem března vyprávěl, a nevěděl, jestli to chce, jestli by se s Máriem neměl raději rozejít a najít si jiného partnera, s nímž by si případné děti vybírali sami. Pak ho ale navštívil jeden z Vládcových spolupracovníkú, vysvětlil mu situaci, načež se Pepa rozhodl přijmout věc, jak je.
Vládce se jen ještě rychle s oběma rozloučil, popřál jim hodně štěstí, nastartoval motocykl a pomalu, aby nenadělal velký hluk, odjel. Za městem pak zapnul postranní plazmové trysky, vznesl se vzhúru ke svému korábu na geostacionárním orbitu a odfrčel s celým svým komparzem, co tu na něj čekal, zas domú.
Ráno bylo ve chlévě velké pozdvižení, když všichni viděli, že jich tam je najednou o jednoho víc, že někdo mrňavý chrní na seně v krmelci. Ti tři hosté, co přijeli jako první a Mária s Jozefem oddávali, hned rozbalili svoje bágly, začali z nich vyndávat plno dárečků pro prcka a pokládat je kolem jesliček, kromě jiného i zlacenou krabici plnou flašek s dudlíkama na kojení, provoněnou myrhou. A i domácí koukali, co by malému mohli věnovat na jeho životní cestu, i když se to třpytem a vúní těch darú, co už tam ležely, rovnat nemohlo.
Scházeli se i lidí z okolí. Jasné světlo z oblohy nad městem jim neušlo, nebylo pochyb, že se děje něco zvláštního. A jelikož si jeden zpozdilý pocestný v noci i přes všechnu Vládcovu snahu zůstat nezpozorován všiml jakéhosi podivného předmětu za tichých zvuků se pohybujíciho poblíž chléva a teď se o tom zmínil, bylo všem hned jasné, kam se mají vydat. Znova se jedlo, pilo, hodovalo, zpívaly se koledy. Příchozí, když vše uviděli, se spěšně vraceli a koukali splašit na rychlo nějaké dárky.
Všichni byli šťastní a jestli jsou dosud, jestli žijí, pokud neumřeli, nad tím myslím nemá smysl moc dumat.
Kdo nevěří, ať tam běží. Perou se tam, v krvi leží.