už opravdu nevím, co mám dělat. Jen mi trochu otrnulo od zánětu m,očových cest, jež jsem beztak chytil v Labyrinthu, vydal jsem se do Bonbonu, že tam jen vlezu do páry, chvíli poležím a půjdu. Je jasné, můj milý deníčku, že to dopadlo jako obvykle, nějaký člověk mi ho vyhonil, jistě špinavou rukou, příjemné to moc nebylo, načež mne zaplavil silný pocit hnusu a pošpinění a trýznivý pocit naprostého zmaru. Je mi z toho do pláče, už opravdu nevím, co mám dělat, abych s tím přestal. Ale už začínám chápat, že jde o závislost. Nerad se přiznávám, můj milý deníčku, ale je tomu tak. Dosud jsem si myslel, že alespoň na začátku přináší droga člověku libé pocity. Jaký hnusný omyl, vůbec nic takového není třeba, stačí když droga něco zaplňuje, ceho se člověku nedostává. Chutnat to člověku nemusí, ba dokonce jde o výhodu, člověk pak snáze podlehne klamu, že může kdykoli přestat. Vždyť, když je mi to odporné, tak mohu kdykoli přestat, ne? Tak se mi to tak jeví, že nikoli. Ještě že Lang Lang hraje tak zajímavě.
No dobře, nebuďme tak přísní, až opustím stávající zaměstnání a budu živořit jako nezaměstnaný budižkničemu u nás na maloměstě, už si ani nevrznu. Ale steně mne to štve!
Později: Tuhle mne obtěžoval v Bonbonu jeden postarší obejda, pořád se mi snažil nacpat prst do řiti atd. a nedal si říct, že mi to není vhod. Nakonc jsem mu dovolil, aby se přede mnou vyhonil, když už jsme oba ty obludy, načež mne dorazil. Ptal se mne, prý kolik mi je? 25? A pak dodal, já vím, tak 35. Tomu říkám zoufalství, tomu se snad ani nedá zasmát, lhát si ohledně věku objektu sexuální touhy. A opět jsem se dozvěděl, že jsem hodný. No to mi pomůže, tak leda do hrobu.