kdo očekával ještě složitější film, než bylo Chrustaljove, vůz, musel být poněkud zklamán. Poslední Germanův film je divácky vstřícnější, příběh je dobře čitelný, nesrozumitelných symbolů není tolik a zasazení do vymyšleného světa dovoluje jakýkoli nesmysl povýšit na zvyklost. Místy je poněkud znát, že jde vlastně o nedodělek, což ovšem výsledku nijak neubírá na mimořádné působivosti. Nejvíce mne udivilo, jak věrně se German držel předlohy bří Strugackých a jak málo z ní nakonec zůstalo. Jen holá kostra. Ale vše, co jsem si z knihy odnesl, zde bylo, byť někdy v ne tak uhlazené podobě, jako v knize. Onen všudypřítomný marast nakonec ze všeho nejspíše vyjadřoval vnitřní pocity osamělého dona Rumaty, blyštivě se odrážejícího na pozadí zšeřelého obrazu. To se může zdát málo, ale o co by nakonec mělo v umění jít především, když ne o člověka. V kině opět sedělo dost lidí, jenž nakonec odešli. Tomu nerozumím, takový krásný a silný film. Z kina jsem chtěl odejít zatím jen jednou a dodnes lituji, že jsem tak neučinil. Takovou ubohost, jako český film Ani smrt nebere si lze jen těžko představit. Zato zánět se činí, občas mi dokonce vystoupí teplota na sedmatřicet. Ale, dobře mi tak, můj milý deníčku, dobře mi tak. Je mi tak špatně, tolik mne včerejší film oslovil. Všude jenom špína a zápach výkalů. Ale ano, pro většinu lidí můžeme vzít zavděk poslední větou filmu, v ní je odpověď. Líbí se ti ta hudba?