už od pondělí mne trápí zánět ve vylučovací soustavě. Dnes jsem byl na pohotovosti, byl tam jeden vážně nemocný mladík s vysokou horečkou a lékař nikde. Už se začínám cítit nějak divně, mám obavu, jestli jsem to od něj nechytil i přes to, že jsem se snažil držet od něj co nejdál. Bolest a pálení při močení mne už celkem vyčerpává, na pohotovosti mi vyměnili kotrimoxazol za ofloxacin. Tak uvidíme. Kde jsem k tomu přišel, můj milý deníčku, to snad netřeba rozpitvávat, to je myslím zřejmé, že. Podobné nehody už se mi staly i dříve, ale rozhodně ne tak úporné. Hlavně abych se nezhroutil úplně. Navíc, na internetu jsem se dočetl o jistém nešťastníkovi, jež má už dva roky chronický zánět, při močení trpí bolestí a nemůže se ho zbavit! Když jsem v té chmurné náladě, pustil jsem si 8. Brucknerovu symfonii v Karajanově a Čelibidakově podání, v obou případech se jednalo o slavné pozdní nahrávky. U Karajanovy bylo pod čarou napsáno něco v tom smyslu, že ten, kdo nejprve poslechl Čelibidakeho verzi, jiné nahrávky jen těžko snese. Ano, v zásadě souhlasím, mám tutéž zkušenost. Já zase jako první slyšel Karajanovu verzi a musím říci, že Čelibidake byl místy k nepřečkání. A to prosím patří jeho pozdní nahrávky k základním znalostem milovníka Brucknerových symfonií.