To ráno jsem se cítila hůř, než po opici. Ačkoliv den předtím byl jediným dnem z celého mého pobytu v rodné vesnici, kdy jsem neměla jedinou kapku alkoholu. Zadívala jsem se zoufalým pohledem do stropu. Začala jsem na to všechno koukat střízlivýma očima. Už jsem na to nekoukala, jako na něco nového, neskutečného, neuchopitelného. Byla jsem zase nohama na Zemi.
„Netrpěla jsi moc?“
„Na jednu stranu, asi už jsem všemi těmi nevydařenými záchvěvy citů natolik otupěla, že podvědomí si bylo vědomo toho, že něco je špatně a že to má asi bolet. Ale byla to taková ta tupá bolest. Už to nebyla rána právě nabroušeným nožem, ale tupým kamenem.“
„A to je dobře?“
„Asi ano. Alespoň už se mi nechce umřít.“
„Omlouvám se.“
„Moje chyba. Sama jsem věděla, jaká jsou fakta a skutečnost. Věděla jsem už předem, že to tak nemůže být.“
„Můžu pro Tebe něco udělat?“
„O jednu jedinou věc Tě poprosím: Nedocházej.“
„Neodejdu.“
Milion lidí, milion rozdílných přání a milion rozdílných snů. Přesto v každém z nich cítím kousek sebe. Možná je to dobře, možná mě to jenom pomalu ale jistě zabíjí.
A pokud opravdu ano, jsem ráda. Protože ta poslední rána, po které se naposledy nadechnu, už nebude mít takovou intenzitu a téměř jí neucítím. Umřu v podstatě poklidně a bezbolestně.
A to je to, co jsem si vždycky přála.
17.11.2015 9:42