obávám se, že ze mne by byl za vhodných podmínek skvělý udavač. Ne že bych byl podlý v pravém slova smyslu, a je vůbec otázka, zda je běžný udavač podlý, že, ale jsem dost upovídaný, jak se říká, co neví nepoví. Takže stačí mi položit vhodné otázky a já už to všechno bezelstně vyslepičím. Jako například, když jsem udal kolegyni, že musela předělat několik protokolů a zrovna manažerce jakosti, té nejméně vhodné osobě. No co se dá dělat, jsem už takový. Celé je to také důsledek tlaku, jež je na nás vyvíjen. Kolegyně celkem pochopitelně usoudila, že až se šéfka zbaví mojí maličkosti, tak přijde na řadu ona. Doma jsem se také zastání nedočkal, místo podpory výčitky a protažené obličeje, to se jako hodláš vrátit sem, nebo co? Když jako nemáš byt a teď jsi na ubytovně a u nás, svých rodičů máš trvalý pobyt? No, také mi to není dvakrát vhod, ale co nadělám, že můj milý deníčku. Dosud vždy, když jsem byl doma, tak si matka pochvalovala, že jí uklízím umyté nádobí a najednou nic. Celou dobu jsem věděl, že jsou to jen takové řeči, ale stejně.
Když už jsem byl doma, koukl jsem na Kriminálku Plzeň. Docela mne pobavilo, když jeden z podezřelých strávil noc vraždy v Alcatrazu. Scénář k němu nebyl moc vlídný, pravda. Docela mne pobavilo tvrzení, že mu to pochopitelně může někdo dokázat. Snad obsluha na baru? No dobře, nechme toho. Příjemně jsem si zavzpomínal a tak. A ovšem, potkat ho v Alcatrazu by bylo milé.
Také jsem se kouknul na Postradatelné 3. Celkem bída, ale když není nic lepšího, proč ne. Nakonec nejzajímavější byla Pripjať a že jí tam ukazovali hojně. Zajímalo by mne, zda tam byli i herci, nebo to všechno digitálně pospojovali. Na CSFD jsem se dočetl kdejaký nesmysl, ale tohle ne.
Na dnešek se mi zdál sen, jak jedu vlakem a zase máme zpoždění, lépe řečeno že jedeme odklonem, posléze jsme dojeli na hlavní nádraží v Praze, ale tím jsme jen prokličkovali, neb nebylo pravidelnou zastávkou. Snad proto Pendolíno dnes jelo na čas.
Tuhle jsem něco hledal a vyskočilo na mne tohle, docela jsem se lekl:
Z lepkavé mlhy se vynořuje smích
Těžce a nezáživně
Je celý zelený a porostlý kamením
Kameny jsou hebké a měkké na dotek
Příjemně hladí do prstů.
Také se směji, když zmateně tápu
Na malý okamžik kamením
Ale mlha houstne, kameny padají
A zelené přízraky se rozpouští
V nehlučném chechotu.
Měl jsem za to, že už básničky nesmolím.
O dost později:
Už začímám blbnout. Měl jsem na mysli tyto veršíky:
Jeho něha vyhřezlá až na kost
Mne zasáhla svými smrdutými cákanci.
Jak je milý a pozorný
A jak se mi hnusí každý jeho pohled a vzdech.
Oslepen hrůzou soupeřím s návaly chtíče
A chce se mi spát tak dlouho a lehce,
Aby i svět přetval.
Akreditace se blíží, všichni šílí, mám však neodbytný pocit, že jsou tu lidé, jenž by jen uvítaly, kdybychom neprošli.
Ve středu:
Zase jsem byl v Labyrinthu. Co na to říci? Ani nechci vědět, jak dlouho bude trvat, než tímto způsobem něco chytnu. Asi moc dlouho ne, že můj milý deníčku. Ale kdo chce kam, pomožme mu tam. Jasně, výmluva byla tentokrát, že stejně nemám tuchy, jak dlouho ještě budu v Praze, takže musím využít toho, že tu ještě přebývám. Ke všemu nemohu říci, že by se mi tam kdovíjak líbilo. Možná jsem opravdu jako jedna z hlavních postav Silverbergovi Knihy lebek, jež spala s náhodně odlovenými dívkami. A čím horší měl ten mladík náladu, tím ošklivější musela ona vyvolená být. Ovšem jeden mladíček byl móc pěkný. Kdyby tak také hledal nejošklivější "dívku". No nic. Viděl jsem tam několik lidí podruhé, třeba toho z minula, co vůbec nevypadal špatně a možná by i měl zájem, jenže už jsem odcházel. Škoda, škoda. Zřejmě dělám něco špatně. A tím nemyslím, že špatné jsou samy návštěvy podobných podniků.