když jsem v pátek s jazykem na vestě běžel na Pendolíno, měl jsem nejasný pocit, že jsem blb a že jsem měl jet až v sobotu, když jsem si prodloužil pobyt doma o svátek. Tak nač se honit, že. Pocit se záhy změnil v jistotu, když jsem na ceduli na nádraží viděl 45 minut zpoždění. Později vyšlo najevo, že zase někdo prorážel závory na nechvalně proslulém přejezdu u Studénky. Takže jsem se otravoval na nádraží, neb někam jít se nedalo, však jsem měl místenku za 70 KČ. I vyjeli jsme. V Plané hlásil palubní rozhlas, že jedeme jen do Chodové Plané, kde přesedneme na autobusy z důvodů střetu vlaku s osobou v kolejišti. V Chodové Plané dali ovšem jiné, matoucí hlášení, že pojedeme zhruba za půl hodiny a že žádají cestující, jenž nespěchají, aby se do autobusů necpali, že se tam stejnak všichni nemohou vejít, když je pátek a Pendolíno je plné. Představa, že budu stát až do Chebu mi naháněla hrůzu, tak jsem si řekl, že počkám. A to byla chyba. Ten druhý autobus byl poloprázdný, mohl jsem i sedět. Kdybych byl z M.L., jako ostatní bych rozumně nastoupil, ale takhle se vše jevilo příznivě. Jakmile odjel druhý, poloprázdný autobus, ozval se palubní rozhlas, aby nám sdělil, že pojedeme za hodinu. Za hodinu se ozval znovu, že pojedeme za deset minut, neboť bylo třeba prokázat úctu pozůstalým. Za další hodinu jsem si říkal, když se ozvalo hrčení v rozhlase, že už snad konečně přiznají, že dnes se vůbec nepojede. Nicméně prý podle sdělení dispečera už hasiči smývají krev z kolejiště a za čtvrt hodiny se pojede. Mezitím přijel rychlík, jež z Prahy odjížděl 2h po Pendolínu a to nám zrovna nedodalo. Zavolal jsem otce, ať pro mne přijede do Chebu. Ten na nádraží potkal řadu podobně postižených, nejezdily totiž ani vlaky od Ústí nad Labem. Doma jsem pak zjistili, že mapa vlaků českých drah je celá červená. Ale vyjeli jsme. Celkové zpoždění v cílové stanici činilo nehorázných 210 minut. Dovedeš si jistě představit, můj milý deníčku, že jsem byl vzteky bez sebe a chtěl pozůstalé i s vyšetřovateli semlít na masovém strojku. Když už jsem opravdu nevěděl, co dělat, pustil jsem si Misantropa v nahrávce z roku 1968 s Violou Zinkovou jako Selimenou. V tom tkví výhoda mluveného slova. Člověk ho prostě musí pozorně poslouchat a nedá se tak snadno rozptýlit. Čekání, zvláště dlouhé, pak lépe ubíhá. Když jsem se na mapku díval druhý den, v sobotu, zjistil jsem, že ranní Pendolino mělo jen 45 minut, hlavní náraz schytal rychlík, co jel před ním. Mapka byla opět celá červená. Druhý den se matka nabídla, že zajde do pokladny, aby reklamovala alespoň místenku. To se jí celkem zdařilo, ale musel jsem s ní vrátit, neb jsem platil kartou a tak jí pokladní nemohla vrátit hotovost. Když jsem se ve středu vracel, Pendolíno nikde, když tu jsem si všiml, že na mne pokladní mává. Už si mne pamatovala, že prý Pendolíno muselo jet přes Ústí, takže se bude otáčet v Chebu, kam pojedeme autobusem. Hahaha. Ale celkové zpoždění v Praze bylo tentokráte jen 20 minut. Zato metro a autobus byly řádně natřískané. Ale včera jsem ČD pumpnul o 35 KČ za místenku. Alespoň něco, když už pomineme, že nárok na zpětné proplacení poloviny jízdného vzniká až při 200 celkové ceny bez místenek apod.. Kdyby mi pokladní vyjímečně neprodala včasnou jízdenku, mohl jsem mít o dalších 70 KČ zpět navíc. No nic.
V neděli nebylo v televizi nic lepšího než Avatar, tak jsme se s matkou koukli. Tak hrozné to zase nebylo, pravda, kýčovitější už les asi být nemohl, ale nešť. Příběh je jak od Karla Maye, akorát místo Rudochů máme Modrochy, místo bandity generála (ale jaký je v tom rozdíl, že), místo ropy nakadah, místo Manitua Aivu, ale jinak jde v podstatě o totéž. Jen pako může říci, že jde o prvoplánovou zelenou agitku. Také jsme se byli projít. Všechny kmeny na Národní třídě jsou opletené punčoškami, tento rok dokonce se sluníčky a kytičkami a František má pončo, čepičku a bačkůrky v zářivých barvách umělé příze. Je to kýčovité, ale milé.
Zdál se mi docela zajímavý sen. Vešel jsem do vysokého věžového domu, mrakodrapu ve stylu sorely, vyjel výtahem do vyššího patra, což bylo jako obvykle celkem strašidelné, výtah ne a ne zastavit, stále se nemohl trefit do dveří a tak poposjížděl dolů a zase popovyjížděl nahoru, ale nakonec se trefil. Vylezl jsem do haly a místo abych pokračoval nahoru pěšky, sešel jsem po železných schodech na zdi budovy na balkón zavěšený koldokola po obvodu věže. Jak se záhy ukázalo, byl poněkud rozsáhlejší, než by se čekalo, bylo na něm celé město, s vrcholem mrakodrapu ve svém středu, i se starou částí s úzkými uličkami a mořským pobřežím zakončeným kulisou ve tvaru iluzivního ostrova na okraji tohoto skromného balkónku. Jak už to tak bývá, chvíli jsem tam bloudil, než jsem se probudil. O tento sen jsem se, můj milý deníčku, musel podělit, jak jistě chápeš.
Na zahrádce jsem, to mne podrž, můj milý deníčku, našel celkem vzácný plevel, rozrazil polní a to docela hojně po celé zahradě. Rád bych věděl, jak dlouho jsem ho tam přehlížel.
.Když už jsem byl doma, tak jsem se konečně dostal k Nekudovi, jehož jazykový koutek mi poslal bratr. Nekuda je zajímavý zjev. Na rozdíl od tzv. disidentů, jimž pýcha a domýšlivost nedovolovali se pokořit v nedůležitých věcech, jako je např. okaté odmítání tehdejší vlády, a proto takzvaně trpěli, Nekuda šel jinou cestou. Snažil se něco dělat pro lidi, přinášet jim radost a ulehčení v jejich nesnadném a krátkém životě. Za cenu ústupků, jimž se pochopitelně nevyhnul. Když mu panstvo řeklo, že tohle ne, to že musí předělat, tak to předělal. To mu dodnes rádoby mravokárci nemohou zapomenout. Já si však takových lidí cením mnohem výše, než tzv. disidentů. A ještě přikládám text klasické hříčky sám sobě dědečkem, již proslavil Vlasta Burian.
Mimochodem, dnes mi primářka oznámila, že se mnou do budoucna nepočítá a že to bude klidně řešit přes právníky. Co jen budu dělat? Nic, co také zbývá. Když už jsem takový budižkničemu.
Dnes už je armáda profesionální, ale tenhle dopis je z dob povinné vojenské služby:
Vysoce vážený pane prezidente.
Obracím se na Vás s prosbou o zproštění povinné vojenské služby vzhledem k obtížně rodinné situaci, ve které se nalézám:
Mám 24 let a oženil jsem se s vdovou ve věku 41 let. Má manželka má dceru ve věku 25 let; shodou okolnosti se stalo, že s touto dcerou mé manželky se oženil můj otec, čímž se stal mým zetěm, neboť si vzal mou dceru. V této souvislosti je má dcera zároveň i mou macechou.
Mé manželce a mně se v lednu narodil syn; toto dítě je bratr manželky mého otce, tedy Jeho švagrem. Zároveň, jakožto bratr mé macechy, je i mým strýcem, to znamená, ze můj syn je mým strýcem, Manželka mého otce,tedy má dcera, porodila na velikonoce chlapce, který je zároveň mým bratrem, neboť je synem mého otce, a zároveň i vnukem, protože je synem dcery mé manželky.
Jsem tudíž bratrem mého vnuka a vzhledem k tomu, že jsem manželem tchyně otce tohoto dítěte, jsem tedy v postavení otce svého otce azároveň i bratrem jeho syna. Jsem tedy sám sobě dědečkem.
Z těchto důvodů Vás, vážený pane prezidente, prosím o zproštění vojenské služby, neboť, jak známo, zákon nedovoluje povolávat do armády zároveň dědečka, otce i syna z jedné rodiny.
Věřím, pane prezidente, že projevíte pochopení pro mou situaci.
Luděk Nekuda
Filologický koutek
Budu se teď na chvíli věnovat svému koníčku, češtině. Loni na podzim jsem tak shrabával listí – ne že bych to dělal rád, ale je to intelektuálně nepříliš vyčerpávající, takže jsem začal přemýšlet, co vlastně dělám, a zjistil jsem, že mi je líto cizinců, ne všech, ale určitě těch, co se mají naučit česky. Napsal jsem si postup prací:
Naložím listí, odložím hrábě, založím oheň, vyložím listí, přiložím do ohně, vložím tam brambory, proložím natí, uložím kolečko, k němu doložím hrábě, předložím problém hladu, podložím stůl, na něj položím talíř – a pak se složím.
Nebo tu máme problém lavičky. První si sedne. Druhý si přisedne. Prvnímu to není příjemné, ale nechce druhého ranit tím, že si odsedne, tak si toliko poodsedne. Druhý je družný, tak si připosedne. Tak druhý ještě poposedne a druhý připoposedne. První od toho připoposednuvšího ještě odpoposedne, druhý, připoposednuvší, si tedy k tomu odposednuvšímu dopřipoposedne. První už dopoposedal, poněvadž už je na kraji, tak se na toho dopřipoposednuvšího zle koukne, ten pochopí a kousek si odpřipoposedne, takže v tom okamžiku jsou ti dva vlastně rozpřiodpodopoposednuvší, ergo je mezi nimi luft. Každý jejich další pohyb je z gramatického hlediska riskantní, ne li neproveditelný, neboť všelijakým přepřepoporozsedáním se nám natolik pogalimatyášovali, že pokud nezemřeli, zmítají se tam dodnes.