Proč málo objímáme své přátele?
Myslím, že v dnešní době, kdy spěcháme a honíme se za vším možným, si málokdy najdeme (chceme najít) čas a zpomalit tempo.
Nejspíš, až si jednou nabijeme nos. Zpomalíme. Otočíme se za sebe. Nám dojde, že i přátelé jsou pouze lidi a jako takový mají (i ti nejsvatější ) dost málo trpělivosti na to, a by čekali, až my, uspěchanci, si konečně uvědomíme důležitost přátelství a i to, že je potřeba o něj pečovat.
Proč málo říkáme přátelům, co pro nás znamenají?
Možná je to tím, že si často málo vážíme samy sebe a proto si ani nemůžeme vážit lidí ve svém okolí. Nebo je to tím, že bychom dali otevřeně najevo, co cítíme? Copak by nás ty slova: mám tě rád, vážím si tě, pronesená od srdce, mohla shodit či zesměšnit?
Řekla bych vám jen jedno, ten kdo neumí dát najevo svoje city, je podle mě slaboch.
Vážím si a mám ráda své přátele takové jací jsou, s jejich dobrými i špatnými vlastnostmi….
Život je krásnej boj
Vzpomínám si na rána, kdy jsem vstala z postele a měla jsme chuť v ní zůstat, zaspat celej život, kterej stál za houby. Nemůžu říct, že jsem z toho vyrostla, protože mám pořád svých 162 cm, ale nejedno dno mi ukázalo, jak si mám vážit krásných chvil i když jich je jen pár.
Za svůj krátkej život, je mi přece jen 17, sem dokázala hodně věcí pohnojit, ale doufám, že sou věci které se mi i povedli a k něčemu byli.
Ne vždy nám život dá to, co bychom z celého srdce chtěli, přesto se nevzdávejme a žijme, vždyť na světě je přece krásně.