Nedávno jsem si prohlížela blog svojí kamarádky a když sem četla článek o ní, došlo mi, že to není zas tak špatný nápad. Na světě je spousta lidí, kteří snad nikdy nesundají svoji masku a neukáží světu, jací jsou. A právě k těm já se přidat nechci, možná z lásky k upřímnosti možná proto, že sem si zvykla být trošku jiná než ta „normální většina“.
Na světě jsem od roku 1990 a máma říká, že sem vždycky byla svéhlavá. Táta rád prohlašuje, že sem drzá a nevděčná, jenže sem povahově hodně po něm tak není divu, že se jeden druhému někdy až moc podobáme. Život není peříčko a to jsem zjistila už nejednou. Mám o dva roky mladší sestru, většinu času na zabití , ale vděčím ji za úžasnou věc,naučila mě: jen když budeš samostatná přežiješ.
Teď mi táhne na 19 a žiju. Jsme samostatná, svéhlavá i drzá, volnomyšlenkářská i věrná svým zásadám a nemám ráda stereotyp. Myslím, že každý z mého okolí by přidal další vlastnost a seznam by se tak rázně prodloužil, že by to pak asi nikoho nezajímalo.
Moje názory na svět utvářely a ještě stále utvářejí lidé kolem mě. Ale jedno vím, z malého naivního děvčátka, vyrostla holka, co ví, že je třeba snít, ale realita je jinde a tou je třeba žít.
Ti z vás co mě znají, vědí o mě svoje a ti co mě neznají, mají šanci mě poznat a utvořit si o mě vlastní názor.