Že by přišel čas začít si zase psát deníček?
„… neblbni a vrať se zpátky domu. Potřebuju Tě.“ Pronesla prosebně a chytila mě za ruce. Měla jsem hlavu poraženecky sklopenou k zemi. Ještě chvilku mě pak držela, když přišel otec.
„Plantážnice…“ a zbytek už byl jen opilecký smích a spoustu slov, která dávala smysl jen zdánlivě. Zvedla se a odešla před barák bavit se do kolektivu. Chvilku mi ještě něco povídal, ale já jen chladně odsekávala.
„Jdu se dopředu rozloučit,“ zvedla jsem se, když už jeho slova nedávala ani nejmenší smysl.
„Jasně. Běž. To je důležitější.“
Potkaly jsme se zrovna vpůli cesty. Objala jsem ji, jak nejpevněji to šlo a do ucha jí zašeptala: „Neodcházej. Buď tu s námi ještě.“
„Musím jít, Míra na mě čeká.“
„On to ještě chvíli přežije.“
Ani jí se moc nechtělo mě pustit. Najednou se se mnou začala točit dokola. Musela jsem se smát.
„Co to děláš? Proč se točíme?“
„No, můžeme se otočit ještě jednou.“ Smála se taky a začala nás točit na druhou stranu. Pomalu mě pak začala vést dozadu za barák. Ještě chvíli jsme byly v objetí. Pak mě jen lehce vzala za ruce, opřela se o zábradlí, co máme v pergole a přitáhla mě k sobě. Položila jsem jí hlavu na rameno. Ani jsem nezkontrolovala, jestli tam taťka ještě není.
„Ženská,“ zašeptala mi do ucha. „Co to děláš.“
Ani nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme tam takhle opřené ještě stály. Zvedla hlavu, já taky a snad to musela být jen malá chvíle, co jsme si navzájem koukaly do očí. Lehce mi vzala hlavu do dlaní a opřela své čelo o mé.
„Vždycky toho pak lituješ. Pravidlo číslo dva: Když jí chceš políbit, tak jí KURVA polib!“ proběhlo mi hlavou.
„Je zadaná, chodí s Mírou. Nesmíš.“ Odporovalo svědomí.
Vyřešila to za mě. Hlavu mi stále svírala v dlaních a její rty se pomalu začaly přibližovat. Chvilku jsme ještě setrvaly v blízkosti asi pět centimetrů (plus mínus) od sebe, ale pak už tomu neodolala ani jedna z nás. A já zažila tu nejlepší pusu za celých dvacet let.
Sklopila hlavu. „Víš, že to nejde.“ Jen jsem mlčela. Vím to. „Mám Míru, chci pracovat na vztahu s Mírou.“ Stále jsem nic neříkala. Jen jsem jí prohrábla vlasy, chytla jí za boky a přitáhla se k ní ještě blíž. (A to jsem si myslela, že blíž už to nejde. Jde.)
Jestli tam v tu chvíli taťka byl, tak se jen modlím, aby měl v sobě natolik piv, že si to nepamatuje. Jestli se někdy v budoucnu budu chtít vrátit do minulosti, byla by to tato chvíle.
Krásné vzpomínky a žádná bolest.
Poprvé, kdy se necítím zlomená aj přesto, že vím, že to nepůjde.
Možná to je tím, že ke mně byla upřímná a řekla mi to hned na rovinu.
Nelituju toho.
Jestli se ještě někdy vrátím domu, bude to kvůli ní.
25.9.2015 0:28