Přestávka se chýlila ke konci a fanoušci pomalu opouštěli svá místa. Jen már opozdilců se couralo po školním dvoře a snažilo se využít zbývajících pár minut před začátkem hodiny. Gab si utřel zpocené čelo a rozcuchané vlasy zkrotil gumičkou. Díval se po opuštěném dvoře a přemýšlel. Bylo mu 19, maturita se rychle blížila a on ani ve snu netušil, čím by chtěl být. S učením problémy neměl, spíš u ničeho dlouho nevydržel. U dveří stála blondýnka a směle na něj pomrkávala. Mimi, pomyslel si. Holka se kterou chodil ze začátku prázdnin a která mu i přes rozchod nedala pokoj. Povzdechl si. Vyndal si z kapsy cigaretu a ležérně si ji zapálil. On nikam nespěchal. měl volnou hodinu. Mimi nervózně přešlapovala u dveří a svůdně se usmívala. Jeho to nechávalo chladným. Byla hezká ale až příliš hloupá. Típl cigaretu a vydal se podél školního plotu k zadní brance. Krajina zářila v poledním slunci a vítr si pohrával s listy stromů zbarvených do různých odstínů hnědé a žluté.
Na druhém konci seděla u stolu černovlasá dívka, nikdy předtím si jí pořádně nevšiml. Hlavu měla skloněnou nad knihou a v uších se jí slunce odráželo od tříbených sluchátek. Krátké nohy měla zkřížené u kotníků a zamyšlený výraz napovídal, že to co čte, není nejspíš román se šťastným koncem. Opřel se o zídku. Netušil, proč ho zaujala, ale rozhodně na ní bylo něco zvláštního. Všechny jeho dosavadní známosti měli figuru modelky a v hlavě duto. Nevadilo mu to, nebylo těžké je dostat tam, kam se mu zachtělo. Jenže v posledních dnech ho nic podobného nelákalo. Dívka na lavičce byla přesný opak. Ani zdaleka neměla postavu modelky a on tiše doufal, že by mohla mít v hlavě o něco méně slámy než Mimi.
Stoupl si za její záda a zkoumavě hleděl na stránku. Doufal, že pozná, co dívce dává tolik práce. Úsměv mu ztuhl na rtech, pasáž v knížce poznal, Jméno růže, text byl psaný anglicky. Nedivil se, že tolik křiví čelo. Hodně slovíček děla potíže i jemu a to mu angličtina šla hodně dobře. Asi stínil, protože se na něj otočila. Tvářila se klidně. Ale z jejího pohledu byl znát i údiv, jeho tu nečekala. Usmál se. Sedl si vedle ní a zadíval se na stránku knížky. Uvolnila se a začala znovu číst. Seděli tam až do konce hodiny. Četl jí přes rameno, jí to nevadilo.
Z ticha je vytrhlo zazvonění. Dívka zavřela knížku a uložila jí do tašky. Cestou ke dveřím si záplatovaný pytel hodila přes rameno. Díval se na ni. Měla pár kilo navíc, ale nijak jí to neubíralo na kráse. Ani různobarevný svetr nebudil dojem nevhodnosti. Prudce otevřela dveře a nic nedbala káravého pohledu dozoru na chodbě. Dlouho tak seděl a přemýšlel. Musel jí znát, na škole je sice hodně lidí, ale tváře si vždycky pamatoval. Zavrtěl hlavou a s rukama v kapsách vyrazil do třídy.
Celý týden chodil po školním dvoře a hledal ji pohledem. Nikde ji však neviděl, jako by se do země propadla. Začínal se mít za blázna. Kluci si z něj utahovali, že se zamiloval do přeludu. Jeden vtipálek mu dokonce nabízel vizitku svého táty psychiatra. Praštil ho do zubů. Ke konci týdne ho napadlo podívat se na rozvrhy tříd. Měla přece volnou hodinu ve stejnou dobu. Došel k nástěnce a přestože tam byl jako obvykle dav lidí, viděl dobře. Projel řádek po řádku a po chvíli zjistil, že jeho domněnkám odpovídají jen dvě třídy.
Počasí se začínalo pomalu kazit. Vítr přál dešťové mraky a ty se výhružně tyčila nad krajinou. Ve vzduchu byl cítit déšť. Zachumlal se do mikiny. Seděl tu už dobrých deset minut. Dávno zvonilo na hodinu a dívka nikde. Protáhl si zmrzlé nohy a chtěl všechno vzdát. Zvedl hlavu a vydal se ke dveřím, tohle neměl za potřebí. Dveře se otevřeli a vykoukla z nich černá hlava. Dívka se zastavila na prvním schodě a opírala se o zeď. Vydal se za ní. Prošli dlouhou školní chodbou až ke knihovně. Sedli si na lavičku pod oknem. Všiml si, že dívka pokračuje tam, kde minulý týden skončili. Přisedl si blíž a dal se do čtení. Hodina uběhla rychle, snad by ani nepostřehl zvonění, kdyby dívka nezavřela knížku a nezvedla se k odchodu. Vstal a chytil ji za ruku. Otočila se na něj. Teprve teď mu došlo odkud ji zná. Na škole měli zvláštní třídu pro lidi s poruchami sluchu a řeči. Jednou šli s kluky kolem jejich třídy. Seděla v první lavici a zamyšleně četla knížku, tak jako minulý týden v parku.
Týden se táhl jako med vytažený z lednice. Nevnímal posměšky okolí, když ho přistihli jak zadumaně kouká kamsi do zdi. Blížili se Vánoce. V knížce zbývalo jen pár posledních stránek, četli moc rychle, napadlo ho. Katrin vždycky našel v knihovně, čekala. Dokud si nepřisedl, knížku měla položenou na klíně a pohledem studovala bílou zeď knihovny. Koncem týdne byl už s nervi dost na hraně. Kdekoliv byl, myslel jen na ty její hnědé oči a motýli v břiše, když seděla vedle něj.
Z učebny vyšel se zazvoněním . Na chodbě bylo už i tak dost rušno, nikdo si nechtěl krátit přestávku zbytečným vysedáváním v učebně. Zamířil ke knihovně. Už přede dveřmi měl zvláštní pocit. Nesvítilo se tam. Otevřel dveře. V místnosti nikdo nebyl, na okna klepal déšť. Řekl si, že chvíli počká. Třeba se zdržela. V tichosti a šeru seděl asi půl hodiny. Pak to vzdal. Vstal z lavičky a vydal se ke dveřím. Upoutala ho knížka na stolku. Předtím si jí nevšiml. Vzal jí do ruky a ruce se mu roztřásly, bylo to Jméno růže. Otevřel ji a na zem mu vypadl vzkaz.
Nedokázala jsme přijít. Zbývá pár posledních stránek a já bych nevěděla jak odejít. Promiň mi. Když jsi přišel poprvé, čekala jsem, že jsi si přisedl jen z nudy. Celý týden jsem chodila jako tělo bez duše a přemýšlela, co mám dělat. Někde uvnitř jimi chyběl a já to nedokázala změnit.
Děkuji Ti za krásné chvíle při čtení. Vím, že jsi mě poznala diví se, že jsi to se mnou takovou dobu vydržel. Měj se krásně a šťastné Vánoce, Gabrieli.
Katrin Mintriová
P.S. Kdybys mě chtěl náhodou vidět, půjdu na Štědrý den na půlnoční mši.
Srdce se mu rozbušilo. Složil vzkaz a vrátil ho do knížky. Ty poslední stránky spolu dočtou a pak se uvidí, řekl si.
Na namrzlé kamení padal sníh. Zvony kostela vyzváněly a zvuk svolávající na mši se nesl daleko do města. Stál u vrat kostela, v ruce knížku. Nechtěl Katrin prošvihnout, tak z domu vyrazil už před hodinou. Lidé se pomalu scházeli z různých uliček a oklepávali sněhové vložky z kabátů. Byl nervózní. Někdo mu položil ruku na rameno. Nejdříve chtěl ruku setřást, pak si to rozmyslel a otočil se. Stála tam. V černých vlasech se jí zachytilo pár sněhových vloček. Vzal ji za ruku a vešel sní do kostela. Při mši jí vrátil její knížku. Na první stránce byl vzkaz.
Nevím co, bude, ale vím, že chci svůj čas trávit s tebou. Však mi už to nějak zvládneme. Ve dvou jde prý všechno snáz.
Gabriel