Letošní dovolenou jsme trávili v Německu. Po fotbalovém turnaji v Norimberku (více na www.gaysport.cz) jsme se v pondělí přesunuli na jih, do Berchtesgadenu k jezeru Königssee. Krásné jezero je obklopeno nejen nádhernými horami Jenner a Watzman, ale bohužel i nechutnými stánky plnými všeho, co opravdu v Alpách nepotřebujete. Patřili jsme mezi nejmladší turisty, protože okraj sezóny je vyhrazen důchodcům. Jedná dáma se dokonce při snídani domnívala, že jsme „Soldaten“. Pravdu jsme si nechali pro sebe, vypadala, že by ji dlouho rozdýchávala. Sehnali jsme sice ubytování jen na jednu noc, ale říkali jsme si, že snad druhý den se podíváme a seženeme další. Večer jsme si dali máz místního, a nutno říci výborného piva, za relativně pouhé 4 eura a plánovali výlet na další den.
Nicméně ráno jsme žádné hory neviděli, protože zmizely za mraky. Takže jsme jen vyjeli lodičkou na jezero (14 Eur). Zprvu mezi občasnými kapkami vody, které se postupně změnily v docela obstojný déšť. V něm jsme od kostela sv. Bartoloměje vyrazili k úžasné ledové kapli (Eiskapelle), která se nachází v úpatí Watzmanu v suťovém poli. Nejdříve jsem byl v šoku, protože jsem to považoval za malý tající ledovec ve výšce pouhých 850 m.n.m. Ale jde jen o pozůstatek lavin, který vydrží v údolí po celý rok. Z otevřené mordy (tento název mi přišel nejlepší) opravdu čiší na člověka mráz. Zároveň je slyšet, jak celý led pracuje. Nejdříve jsem se otáčel po odvážné skalní koze, ale ty zvuky opravdu šly z kaple. Mezitím přestalo pršet, i když ne nadlouho. Tak jsme popojeli lodí dále a šli se podívat k hornímu, menšímu a klidnějšímu jezírku (Obersee) s částečným výstupem do skalní stěny a pohledem na protilehlý vodopád.
Protože předpověď varovala, že ani další dny nebude lépe, tak jsme cestu po horách museli vzdát. Z nejjižnějšího cípu jsme odjeli na sever, nakonec až na nejsevernější území Německa, ostrov Sylt. Mezitím jsme si ale prohlédli historické hansovní město Lübeck, památku UNESCO a dějiště románu Thomase Manna Buddenbrokovi. Je to typické severoněmecké opevněné město s mnoha krásnými budovami a červenocihlovou gotikou.
Ostrov Sylt je spojen s pevninou jen železniční hrází Hindenburg. Ačkoliv by se zdálo, že Hamburg už je hodně na severu, tak vlak tam jede ještě čtyři hodiny a nelze mu vyčítat, že by byl moc pomalý. Na Syltu jsme si jeden den prošli pobřeží směrem na jih (kde jsme objevili i gay pláž, mírně činnou i v pozdním září). I když jsme tam opět byli jedni z nejmladších, nepočítám-li Araby. U nich však spíše a priori předpokládám, že to je jejich pracoviště. Další den jsme šli na sever. Příroda je nádherná, zejména pro suchozemce. Písečné duny, mnohdy porostlé endemickými, syltskými a i v září kvetoucími, růžemi. Dále od města po nich lze i lézt (po těch dunách, ne po růžích, i když to asi není úplně povolené) a vždy překvapivě objevit z jejich výšky nové pohledy na další duny. Prohlédli jsme si i zbytky starobylého opidda Tinium a starý dánský kostel. Výlet na Sylt doporučuji hlavně těm, kteří nevědí, jak utratit své peníze. Jídlo (zpravidla ryby) ve fastfoodu kolem 10 eur, v restauraci 20 eur. Ubytování v podkrovní špeluňce bez ničeho bylo stejně drahé, jako docela slušný pokoj na Königssee. A to už zdaleka nebyla hlavní sezóna. I když tam zrovna probíhal světový pohár v surfu (urostlým závodníkům jsme samozřejmě také věnovali naši turistickou pozornost).
Cestou ve vlaku jsem v jejich drážním časopise zjistil, že v Düsseldorfu jsou dvě zajímavé výstavy – jednak Caravaggio a pak Bacon. Takže naše další cesta vedla do této „vesnice“ na potoku Düssel, která je dnes hlavním městem Porýní. Výstava Caravaggia (vlastní jménem Michalengelo Merisi) byla velmi dobře zpracovaná, ale přece jen jsem očekával více pláten (jednalo se asi o pětadvacet jeho děl a asi o deset kopií). Netušil jsem, že zejména v mladších letech Caravaggio maloval některá díla vícekrát, což komplikovalo donedávna práci znalcům při určování pravosti jeho děl. Nicméně jeho technika byla odlišná, své obrazy podmaloval bělobou a tím (prý) dociloval té neuvěřitelné barevné věrohodnosti. Po prohlídce výstavy jsem si ale říkal, že bych snad i já už dokázal odlišit pravého Caravaggia od kopisty. Mrzelo mne, že se organizátorům výstavy nepodařilo dopravit ani všechna jeho díla z německých galerií. Ale co, každé dílo Mistra je lahůdkou. Snad jen připomínám, že jeho život (i smrt) jakoby byl předobrazem rovněž geniálního filmového režiséra Pasoliniho.
Samotný Kunst Palast, kde se výstava nachází je také pozoruhodný. Stavba je typický produkt nacistické architektury. It is beatiful, isn´t it, darling ? Stálá sbírka je určitě také zajímavá, zejména kolekcí německých expresionistů. Její členění je však poněkud překvapivé. Spíše tématické než podle období, takže vedle barokního malíře najdete obdobné téma zpracované postmodernistou. V německém romantismu je na jednom místě zpracované téma stejnopohlavní lásky - David a Jonathan od Lasche, malíř Hildebrandt se svým přítelem a pak dvě kouzelná, poněkud kýčovitá německá princátka. No, něco jako Pierre a Gilles devatenáctého století.
Po prohlídce jsem už ale neměl moc síly na Bacona, tak jsme odjeli přes Norimberk zpět do vlasti. Ale zbyla mi nějaká políčka na jízdence EuroDomino, tak jsem doufal, že se do Düsseldorfu vrátím. Zejména když i v Kolíně byla výstava Das Achte Feld (tedy osmé, okrajové pole na šachovnici) o rovněž „okrajové“ lásce a pohlavní identitě v umění. Navíc v Hamburku o týden později začínala výstava Caspara Davida Friedricha, který spolu s Franzem Marcem a Kremser-Schmidtem (východní marka promine) patří mezi mé německé oblíbence.
Takže po víkendové konferenci ve Slovenském ráji následoval další sobotu večer výlet na neděli do Hamburku. Tamní galerie toho nemá ve stálé expozici moc co nabídnout, snad jen pár impresionistů. Ale kromě výstavy Friedricha ještě výstava současného čínského umění nazvaná podle tamní, mně nepochopitelné hry, Mahjong, také stála za to. Čínské umění se pohybuje především na křižovatce mezi tradicí (včetně socialistického realismu) a specificky vnímaným západním modernismem. Snad ještě výraznější je odraz hledání individuální identity v mase miliardy lidí.
Ale ani Friedrich mne nezklamal. Přivezli mnoho jeho obrazů z Ruska. Některé z obrazů namaloval při pobytu v Čechách (Sudetech). I přes realistickou preciznost malby ho podezírám z umělecké romantizující licence, protože si myslím, že Krkonoše takto divoce nevypadaly ani v osmnáctém století. Asi nejznámější jeho obraz z Čech (dnes bohužel jen skoro, ale dříve to bylo u nás) je obraz trosek kláštera v Oybinu, který tu ale byl připomenut jen ve skice. Je zajímavé, jak člověk dokáže najít i v dílech starých mistrů moderní prvky (například pointilistické podání mořské hladiny u jeho rujánských útesů či expresionistickou oblohu hořícího Neubrandenburgu). Historicky pro mne bylo zajímavé, že Friedrich se nenarodil v Německu, ale ve švédském Greifswaldu, protože Švédsko tehdy část Pomořanska okupovalo. Zemřel v Drážďanech, kde je i pochován. Při některé z příštích návštěv vyhledám jeho náhrobek a spočinu s úctou k velikosti jeho génia.
A další víkend následovaly zbylé tři výstavy. Tak na začátek znovu do Düsseldorfu do galerie K 20 na Francise Bacona. Znal jsem ho a vždy mne fascinoval a přitahoval (existují nějaké společné gay emoce ?), ale vždy jsem měl možnost vidět jen tak dvě, tři jeho plátna. A teď jich bylo asi šedesát. Bylo to nejen fascinující, ale i zajímavé sledovat jeho tvorbu a životní cestu.
Počátek jeho existencionalistické tvorby je spojen s ohromnou úzkostí. Člověka provází úzkost z moci (Innocenc X), z prázdnoty, z ostatních lidí, ale dokonce i z přírody. Vlastně nejen člověka, ale i zvířata. Van Gogh (obr.uprostřed) zády k divákovi poklidně maluje na okružní cestě, a příroda uprostřed se kamsi propadá. Muž v trávě je trávou pohlcován anebo se do ní i do písku propadá. Postupně se s věkem Bacon svou úzkost ztrácí, ale zůstává bolest, neuchopitelnost a často i osamění. Začal tehdy cyklus maleb svého druhého partnera Dyera, vrcholící po jeho sebevraždě emotivním Triptychem, kde jeho podobizna na bočním obraze zůstává a zároveň se kácí. Na centrálním obrazu asi? Dyer přichází i odchází z/do rozsvíceného bytu (obr.vlevo).
I stále expozice je pozoruhodná. Nejvíce je zastoupen Klee (asi třicet obrazů), nechybí Dalí, Tanguy, Chirico, Kandinsky, Ernst, Modigliani, Beuys.
Ale je potřeba se ještě přesunout do Kolína a během odpoledne stihnout další výstavu Das Achte Feld v Ludwig Museum kousek od katedrály (i nádraží). Již z vlaku je vidět upoutávající růžový David s kanárkově blonďatým přelivem od Feldmanna (vpravo). Vedle některých klasiků (Warhol, Hockney , Mapplethorpe, Tom of Finnland, Wojnarowicz) je tu dost provokativních artefaktů (nejen obrazů). Například použité pomalované, popsané (a kdoví co ještě) dveře ze záchodkové holandy s fotkami mladých, romantických gay teenagerů nebo přeexponované negativy z Tiergarten, kde vedle rostlin a květin náhle objevíte i lidskou bytost (která tam zřejmě ale hledá něco jiného než krásu přírody). Horowitz upravil americkou vlajku „strips and stars“. Zmenšil počet pruhů na šest, zato duhových barev (uprostřed). Na jiných se prolíná pohlavní identita od transsexuality k nejrůznějším formám transgenderu či popartové sošky z gay a lesbické scény. Zajímavý je videoklip zachycující převlékání surferů (převážně asi heterosexuálních). O natáčení zřejmě vědí, nedávají to jakoby najevo, a přitom zřetelně narcisticky pózují. V malé komůrce nazvané Opravdu nedostatek informací ? najdeme desítky příkladů diskriminace gayů v různých zemích světa včetně našich nejbližších sousedů.
Také stálá expozice stojí za vidění. Je zde pěkný Nolde, Ernst, Jawlensky, Malewitsch, ale i řada dalších, už méně zajímavých Rusů. Dále mnoho (snad přes třicet) Picassů, kterého ale osobně většinou moc nemusím. Z kubistů mám raději Bracqua, který tu také nechybí.
Další den směřuji do nejstarších německých lázní (podobně jako v Kolíně i zde najdeme připomínku Římanů) – Baden Badenu. Připomínají naše Mariánky, zeleně je ale více. Zato nádraží je ještě dále. V Burda Museum se do této neděle koná výstava Marca Chagalla. Tady musím nejprve vystát skoro hodinovou frontu. Pak se dostanu dovnitř. Expozice je také pěkně zpracovaná, ale po shlédnutí desítek jeho obrazů jsem měl pocit, že už taky levituji a/nebo mám oslí hlavu. Zejména v jeho pozdním období mi připadaly jeho práce poněkud manýristické. Přesto jsem nelitoval, i když mám pocit, že se pro mnoho lidí Chagall stal spíše módní záležitostí. Trochu mně vadilo, že popisky byly buď německy nebo francouzsky (chápu, že z B-B je k žabožroutům, co by kamenem dohodil). Přece jen si občas potřebuji při názvech pomoci i druhým jazykem, kterým určitě francouzština není (i když jsem pochopil, že „mrtvá příroda“ je ve francouzštině zátiší ).
Pokud se někdo inspiroval a chce do Německa zajet a obává se, že vše nestihne, tak bych doporučoval zvolit Bacona, lze ho spojit i s Caravaggiem (i když to bude na jeden den náročné). Možná je ti i tip pro hlubší poznání naší gay identity (nejen) ve výtvarném umění. Navíc i ty stálé expozice stojí za vidění. Případně pro milovníky romantické klasiky Friedricha. Chagall totiž končí tento týden a asi za další dva týdny končí i Osmé pole.
Ivo