Mohou být tři důvody.
Prvním jsou galerie. Slavné Prado, pak Bornemisza-Thyssen a galerie moderního umění královny Sofie. Navíc všechny blízko sebe. A vlastně nově i ještě modernější Caixa Forum.
Dalším důvodem jsou blízké památky. V dosahu příměstské železnice je Aranjuez, někdy nazývaný španělské Versailles, a také mohutný klášter a hrobka králů El Escorial. A komu by to bylo málo, tak daleko není ani do Toleda či Segovie, o menší kousek dále do Avilly.
Ale galerie a další památky jsou tam celý rok. První červencový víkend se ale koná i Orgullo, tedy španělský Gay Pride, který má být největší akcí svého druhu v Evropě. A po loňském deštivém a anglicky chladném („my Britové projevujeme emoce jen psům a koním“) Pride jsem chtěl zažít něco veselejšího.
Samozřejmě byl i jeden argument proti. Pokud se podaří a bude horko, tak to bude mnohem horší ve městě bez větších vodních ploch a na horské pláni (Madrid leží 650 metrů nad mořem).
Samozřejmě podařilo se. Předpověď pro Madrid mluvila o 37-39 stupních. A trefila se. Ještě kolem deváté večer teploty spolehlivě překračovaly třicítku. A teploučko vydrželo celý týden.
Pokojíček v „hotelu“ ale byl s klimatizací a hlavně s ledničkou. Tyto low-cost hotýlky zahrnují několik místnosti vybudovaných z velkometrážního bytu (ů) v jednom patře činžovního domu (podobně jsem to zažil v Budapešti). Samozřejmě bez snídaně, v ceně pod 40 Eur za noc. Paní recepční nejprve nemohla najít pokoj pro dva. Z Bookingu nám náš pokoj nabídli jako dvoulůžák se společnou postelí. Ale byl to spíše jednolůžák. Myslela, že se na to širší 1,5 lůžko dva nevejdeme. Asi to Booking myslel tak, že nabídka dvoulůžáku byla pro dva hubeňoury, kteří se mají hodně rádi.
Ale hlavně jsme byli hned v centru města, dvacet metrů od náměstí Sol. O pár metrů dále Plaza Mayor.
Centrum není zase tak velké (cca 2x2 km), takže se dá bez problémů všude dojít pěšky. Tedy s výjimkou Stadia Bernabeu. Ale Real nemusím, (když už fotbalový Madrid, tak Atletico), tak mne to nelákalo. Hlavní naší obživou v Madridu byly samozřejmě chlazené nápoje – polévka gazpacho (na tu se vždycky těším), vinný střik verrano tinto bez či s citrónem, ovoce.
Z letiště se dá do města dojet pohodlně příměstským vlakem (Cercanias za 2,60 Eur) anebo dráže metrem za pět. Také jezdí nějaké autobusy na Avenida America (ale to je od centra ještě kousek).
Už po příjezdu jsme byli překvapeni množstvím duhových vlajek na mnoha budovách, obchůdcích. Nebyli jsme přece v Chuece („růžový trojúhelník“). Orgullo mělo začít až za dva dny, tak není možné, aby tu bylo tolik gay barů. Ale pak jsme viděli, že duhové vlajky mají na svých krámcích i arabáci, siciliáni, jsou na městských veřejných budovách, na většině obchodů (fast foody, suvenýr obchůdky). Prostě je to jako o duhových vánocích, velký byznys. Letošní Orgullo se navíc konalo i k připomínce desátého výročí otevření možnosti uzavírat sňatek bez ohledu na pohlaví partnerů.
Po příjezdu jsme se šli projít a podívat se, kde jsou galerie. Chvíli jsme byli v parku Retiro, kde se ten hic dal přežít, navíc ve společnosti dvou krásných černých labutí. Prado i galerie Reiny Sofie měly večer na dvě hodiny volný vstup. Takže jsme hned první večer šli do Prada (já pak ještě další den v úterý). Úžasná sbírka Goyi (asi sedm sálů), spousta Rubensů, tři komnaty El Greca, jen o něco méně Tizianů, Velasquezů, několikrát Hieronymus Bosch (uveden ale španělsky jako Bosco). Potvrdil jsem si, že moc nemusím Zurbarána a většinou ani de Riberu. Naopak Murillo, když maluje ženy, děti a zvířata, tak je velmi citlivý, jen neumí chlapy. Na volný vstup ale člověk musí vystát asi dvacet minut frontu, ale vzhledem k velikosti Prada, je tam i tak místa celkem dost. Během dne je to za 14 Eur.
Další den jsme nejprve šli na výstavu origami. Byla umístěna v nádherné budově art deco tiskárny vedle expozice tiskařských strojů. Pak jsme byli v královském paláci, asi jsem tam byl už při své první návštěvě Madridu (první okružka po Španělsku) před 23 lety. Tehdy samozřejmě vládl Juan Carlos, teď již Filip. Jenom ve zbrojnici člověk stráví skoro hodinu, nádherný je i rozhled na údolí říčky Manzanares. Samozřejmě královské pokoje jsou impozantní a odpovídají významu velké říše.
Do katedrály jsme nešli, tváří se jako bůhvíjaká památka, ale není jí ani 25 let (minule ji dokončovali). Zajímavá atrakce nad údolím je i kopie egyptského chrámu boha Amonna, Temple Debod. Bohužel během siesty byl zavřený, tak jsme se tam ještě vrátili v sobotu, vstup je zdarma. Odtamtud má být kouzelný i západ slunce, ale ten jsme tam neprožili.
Další den jsme jeli do Aranjuezu. Říká se mu španělské Versailles, ale ten park u řeky Tejo je mnohem hezčí, přírodní. Na jinak šílené vedro tam byl relativně příjemný chládek. I tam byla na radnici duhová vlajka, ale měli jsme i další zážitek. V parku byla asi desetičlenná paví rodinka a oba paví samečkové se o své děti vzorně starali.
Po návratu jsem šel ještě do Palace de Cibeles, což je další zajímavé art deco s fotografickými výstavami a ten den i zdarma rozhledem na město. Ten ale tak zajímavý není. Madrid je z výšky spíše monotónní, kam se hrabe na Prahu či Barcelonu.
Ve čtvrtek tedy více než tři hodiny v Bornemisza-Thyssen. Ve třech patrech přes padesát místností, od středověku po modernu, z celého světa (poměrně dost amerických malířů, od gotiky přes renesanci (třeba Boticelli, jednou můj oblíbený Sebastiano del Piombo) až po impresionisty a expresionisty (moc hezcí byli třeba Munch, Gauguin a Nolde, nechyběl i jeden Marc). Byl tam i jeden Bacon (ale jsou zajímavější obrazy od něj) a Hockney, který se mu překvapivě blížil.
Po dokončení prohlídky parku Retiro, hlavně vodní nádrže se sochou Alfonse XII. I v tom horku plno lidí (čas siesty) a neuvěřitelně drahé pití (skoro dvojnásobek cen v centru). V tamním kulturním středisku byla výstava fotografií z předchozích Pride.
Byl na ní připomenut Pedro Zerolo, tamní významný aktivista, radní za socialistickou stranu, který se významně zasloužil o přijetí manželství pro gaye. Zemřel necelý měsíc před konáním letošního pride na rakovinu slinivky ve věku 54 let. Další improvizovaný pomníček měl i v Chuece.
A večer ještě výtvarný zákusek v galerii královny Reiny. Hlavní lákadla jsou Picassova Guernica a Salvador Dalí s Joanem Miró. Jedna návštěvnice si se zájmem přečetla název Dalího obrazu Velký masturbátor, aby od něj pak zhnuseně odešla. Takže už jsme nestihli Carrera de Taconas, běh mužů na vysokých podpacích v Chuece.
V pátek výlet na sever, na mohutný klášter El Escorial. Od nádraží je třeba absolvovat menší, dvoukilometrový výstup skoro až do výšky 1000 m.n.m. Takže tam byla i trochu chladněji, asi „jen“ 35 stupňů. I v Escorialu najdeme pozoruhodnou galerii, hlavně je tam Luca Giordano (ten je hojně i v Aranjuezu), ale i nádherní Tizian (hlavně jeho Poslední večeře) a El Greco. Za pozornost stojí i knihovna, kterou ke své škodě někteří návštěvníci vynechají, protože je až na konci a ještě se musí vystoupat dvě mocná patra.
Večer na náměstí Plaza Callao v centru proběhl koncert, po němž následovala volba Mr. Gay Espaňa za účasti 12 vítězů (neúčastnili se Katalánci) regionálních soutěží. V té době se již ale nedalo přes náměstí (které je velké asi jako půlka Václaváku projít) hlavně kvůli davu slečen, které se přišly podívat na kluky, které doma nemají (a mít nebudou).
V sobotu byl den Gay pride (Orgullo) pochodu. Šel od nádraží Atocha kolem Prada a Palace de Cibelles až na Plaza Colon. Začátek byl plánován na 18 hodinu, takže pochod vyrazil dle tamních zvyklostí „maňana“, tedy v 19:15. Před 25 tracků se předřadil spontánně asi dvacetitisícový pěší dav. Poměrně málo bylo zástupců profesních sdružení – jen zdravotníci a zaměstnanci aerolinek. Z politických stran jen soc-dem, Podemos (španělská „Syriza“) a nová strana Ciudadanes. Velká pozornost se soustředila na propagaci partnerství a rodičovství. Skoro mi to přišlo, že nikdo tam není sám, ale všichni v párech. Ale zase tak veselo jako před lety v Paříži mi to nepřišlo. Tancovali a zpívali mnohem méně, než jsem očekával. Zdá se, že dochází k výraznějšímu příklonu gay a lesbického hnutí ke konzervativním hodnotám. Snad když na ně rezignovala církev? Kolem průvodu bylo několik řad lidí, asi polovina z nich byla LGBT, nezaznamenal jsem žádné nenávistné postoje.
Ani jeden track tam neměla HIV organizace, což je v zemi s vysokým výskytem HIV poměrně překvapivé a chyběli i sportovci (obě skupiny bývají hojně zastoupeny v Katalánsku). Na tracku, který propagoval jakousi srpnovou akci na Ibize, mi byla jedna tvář povědomá. Jednalo se o maďarskou pornostar vystupující pod jménem Darius Ferdynand (zřejmě pak měli nějaké vystoupení) a herci byli zřejmě i jeho kolegové.
Průvod dorazil do cíle až po půlnoci. My přišli do hotelu kolem čtvrté a lidí venku bylo mnohem více než odpoledne (to je siesta a všichni zalezou).
V neděli dopoledne mne překvapilo, že veškerý bordel z horečky sobotní noci zmizel. Ve Španělsku platí pravidlo, že v neděli gayové chodí do sauny. Nakonec jsme si vybrali Centro. Žertem jsem říkal, tak tady se schovali ti, co jsou nespárovaní (anebo alespoň nejsou tak úplně monogamní). Tady jim pro změnu hrálo česko-slovenské porno Belami, ale bylo tak nekvalitní, že mu nikdo ani nevěnoval pozornost (ostatně živých modelů tam bylo dost). Kolem třetí v ní mohlo být kolem dvou set lidí. I v neděli ale noční život zřejmě dále pokračoval. Pár pěkných kluků z vedlejšího pokoje v našem hotelu přišel zpět až v sedm ráno. To jsme už my ale vstávali, protože před námi byla cesta domů.