je tomu již třicet let (ano ano, jsem již tak starý a vyžilý), co jsem poprvé uslyšel o bublinatce bledožluté, jež se prý má též vyskytovati kdesi na Soosu. Až v sobotu jsem konečně uspěl a po letech tápání je nalezl. Ne sice na Soosu, ale v PR Studna u Lužné, to však nikterak nezmenšuje význam oné chvíle. Nu, je pěkná, můj milý deníčku. Též jsem navštívil NPP Lužní potok, kde se kdysi vyskytovala perlorodka říční. No jednu, snad ještě živou, jsem našel. Byla natočena po proudu potoka, měla otvor, jenž se při doteku zavřel a posléze zase otevřel. Řekl bych projevy života. Doufám, že to nebyla ta poslední živá. Navíc v potoce bylo docela málo vody. Po té jsem pásl také třicet let. Ach ano, mládí.
Miláček Macodes pelota rozkvetl, taktéž naše Cambria, zato velkokvětý můrovec povážlivě vadne. Tak uvidíme, macodes jsme museli odkrýt, neb květní stvoly neměly kam růst.
Pendolíno bylo včera narvané už z FL, lidé jsou nepoučitelní, to jim nestačila jedna nehoda? Otec začal chodit na ozařování, už teď ho snáší špatně a bude hůř. Můj miláček Alan, červená odrůda denivky, byla čímsi sežrána, zůstal tam ale jeden výhonek, snad se vzpamatuje. Jablka mají nadúrodu, musel jsem dělat probírky, ale pochybuji, že to bude co platné. Už na ně bylo pozdě.
Druhý den:
Večer místo kondiční sebeobrany bylo tchuej-šou. Po čtrnácti dnech dorazil zase můj oblíbenec, asi jsem se do něj zakoukal. V noci jsem měl divoké sny a tentokráte nikoli anonymní, hlavním hrdinou byl On. Opravdu se mi líbí a navíc mi voní a to je, přiznejme si, velmi důležité. Ale je zcela nedostupný, jak jinak, že můj milý deníčku.
Ještě něco. Tuhle se na Seznamu objevila otázka, zda bychom byli s to najít Byškek na slepé mapě světa. No, jindy se hlavní město Kyrgyzstánu jmenovalo Frunze, to jsem si vybavil hned, ale polohu bych trefil jen přibližně. Pamatoval jsem si dále, že středoasijských sovětských republik (takzvaných stánů) bylo pět, horko těžko jsem si však vzpomněl na čtyři. Musel jsem si tedy danou oblast vyhledat na mapě, ovšem nikoli slepé. Ano, je jich skutečně pět a dát je i s hlavními městy bych nejspíše opět nesvedl, o poloze na slepé mapě ani nemluvě. Vzpomněl jsem si však, že jsem kdysi četl nářky nad vysycháním Aralského jezera, jemuž předpovídali komunisté zánik do roku 2000. A skutečně! Když jsem ho hledal na mapě, našel jsem jen Kaspik a pak jakési loužičky, podle Aralsku jistě zbytky Aralského jezera. No to jsem tedy zíral. Tempo vysychání bylo závratné, zbyla jen slaná poušť posetá opuštěnými lodními vraky. Když jsem si hledal podrobnosti, zjistil jsem, že se u nás stále věří pohádkám o zlých komunistech a jejich megalomanských snahách o zavlažení pouští. Jako by nestačilo, že Aral mizel hlavně po roce 1990 a jakoby se zapomnělo na případ jezera Čad, jež zmizelo z podobných důvodů a příčin nemajících s komunisty pranic společného. O Mrtvém moři nemluvě.