III. STŘÍBRNÁ CHODBA
Ulička lesknoucích se soch. Nastoupené k věčné stráži. A koberec? Hodil by se oskarový běhoun. („Znamenali bychom...“) Chodit se mu nechce. S chutí by si zahrál s těmi sochami na domino. Kopnout do jedné a už by se kácely. („Ale jsi slušně vychovaný!“)
„Já Ti seru na vychování! Jen se podívej, kam mě to „vychování“ dostalo!“
Neodhadl váhu. Kopnout se do nich dá. Povalit nejdou.
„Kretén!“
(„Bolelo to?“)
„Jo!“
(„Je Ti jasné, že jsem se nebavil o palci na noze?“)
„Jo!“
Emoce se v něm nahromadily. Teď se chová jako sopka, co lituje své erupce a nejraději by si zacpala svá pomyslná ústa. („Ovšem to by ji tekla magma nosem a ušima...“)
„Taky bys mohl jednou držet hubu!“
(„Je to jednoduché. Uvědom si, že se tu hádáš sám se sebou!“)
Sedá si mezi dva stříbrné borce a je mu ze sebe na nic. Po chvilce ticha se rozhlídne.
Ta podoba je přesná.
Repliky.
To jsou Morfeovy sochy.
A teď je toho právě dost. Zvedne se a vydá směrem, odkud přišel. Ale odkud přišel? Obě strany chodby jsou naprosto identické. Vsadil by cokoliv, snad i svůj život, že ještě pár sekund zpátky věděl, odkud přišel. A teď? Kdy je teď a kdy bylo včera? Kdy bude zítra? Následuje nádech po výdechu nebo výdech po nádechu. A kdyby se dvakrát za sebou nadechl, poznal by to? Čím déle je na své cestě, tím víc přichází o posloupnost a ztrácí se. Čím dál víc vnímá jen své pocity. Vztek! („Na ní?“)
„Na sebe!“ A v tu chvíli se vztek promění. Šklebí se. Protočí oči. Takhle vztek rozhodně nevypadá.
„O co já se tady vlastně snažím?!“
(„No... “)
„Řečnická otázka!“
(„---“)
„Zasloužím si jediné!“
V tu chvíli jako by jedna z těch soch mrkla.
(„Sochy nemrkají“)
„Tahle ale ano...“
(„Takže...“)
„Takže to není socha!“
(„Bingo! Jsi bystrej jako lékárník v posledním stádiu“)
„Konec!“ Rozeběhne se a vší silou ji zasáhne. A...
pronikne skrz, neboť on sám uznal, že je hoden
ZATRACENÍ