II. BÍLÁ CHODBA
„Nemocnice?“
(„Napadlo mě to také, ale chybí tu ten smrad… jen to tu je přehnaně bílé. No, možná i přehnaně je slabý odvar tohohle.“)
Je oslněn. Všechny ty řeči o bílém tunelu. Ano, tak ty popisovaly právě tuto chodbu. Tentokrát si vykračuje sebejistě. V bílé přeci není kam spadnout – na rozdíl od černé… Proč kolem mě lítají ptáci? Jsem snad v nebi?
(„Nepřeháněj! Tam by ses TY nikdy nemohl dostat!“)
Smích. Směje se. Nahlas. (I uvnitř.) Jeden přes druhého.
„Prásk!“ něco ho uhodilo a on si mne čelo.
(„Co to bylo?“)
„Kdybych to věděl, nemusíš se teď ptát!“
A v dálce tancuje Morfeus. S kým?
(„S ní!“)
„Bastard!“ copak neví???
(„Neví co?“)
„Že ji… že se mi líbí.“
(„Tak mu ji z těch pazour vyrvi. Ahá, ty vlastně nemůžeš. Ty jsi nemohoucí srab. Od Tebe se žádný čin nečeká. Ani JÁ ho od Tebe nečekám a TY pochopitelně víš, co to znamená. Hm? Se ukaž ne?“)
Oklepe se, jako by jej někdo polil vodou. Ti dva zmizeli. Otočí se v bělobě. Ne, nikde nejsou. Už by rád odsud vyšel. Morfeus ho sem zatáhl a teď zmizí i s jeho Dokonalou ruku v ruce. Kap. Nová barva? Uvnitř bílé červená tečka?
(„He he, dostali jsme se na japonskou vlajku!“)
Smích. Směje se. Nahlas. (I uvnitř.) Jeden přes druhého.
„Pššššššššššššššt!“ ozvalo se náhle a vztyčený prst před Morfeovými ústy si žádal, aby zavládlo ticho.
„Ty! Morfee! Kam jsi ji odvedl?“
(- - -)
„Pane, já vůbec netuším, o kom mluvíte. A vůbec, my se známe?“
„Jistěže se známe. Vždyť jsi mě sem zavedl!“
„Kdy, pane?“
Udiveně hlesne a mává rukama.
(„Nereaguj tak afektivně!“)
„To se Ti řekne! Ale on neví?!“ „Tak vážený pane,“ pohrdavě, „Vy se mě ptáte kdy?“
„Ano“ a usmívá se…
(„Víš to vůbec?“)
A to je ten problém. Snaží se rozvzpomenout kdy, ale ten moment si nedokáže vybavit. Vybaví si jen prostor, ale nevybaví si čas. Čím to?
Kap.
Na čelo mu spadla další červená kapka. Odkud? Vzhlédne. A nikde nic. Prsty si otírá čelo a sleduje červeň rozmázlou na svých prstech.
(„Přivoníš?“)
„Ten zápach odněkud znám, ale odkud?“
(„Ochutnáš?“)
Olízne prst. Trochu jakoby železitá chuť. „To znám!“ Jen kdyby si dokázal vzpomenout.
Současně - („Krev!“)
- „Krev!“
A rozběhne se. Zběsile. Kupředu! Kde? Kde je?
Na zámecké lavičce ukotvené kdesi v nekonečnu sedí se svými stříbrnými křídly opět Morfeus.
„Už víš kdy?“ Smích, odporný smích, už se nesměje jeden přes druhého, teď je to krutý výsměch a další kapka objeví se před ním. Snaží se za tím proklatým okřídlencem rozběhnout, ale jak se znenadání objevil, tak zmizel.
(„Smí ďábel mít křídla?“)
„Nedávej mi zbytečné otázky!“
(„Ale ona nebyla zbytečná.“)
„Proč?“
Náhle doběhne až ke dveřím, u nichž stojí ten proklatec. Usměje se, otevře je a uvádí ho dovnitř slovy: „Protože tohle vše je jen
SEN