I. POKOJ č. 97
Naproti němu stojí urostlý mladý muž s malými stříbrnými křídly vedoucími od spánku podél jeho hlavy.
„Vítejte v Očekávání. Jsem rád, že jste k nám z Nejistoty došel.“ usmál se. „Říkejte mi Morfeus.“
„Copak byl z té černé chodby ještě nějaký jiný východ? Morfee??“ („Divíš se a (já) taky.“)
Usměje se a posadí ho na křeslo před velké okno. „Nebojte se, z druhé strany je zrcadlo, neuvidí V(v)ás. Můžeme ji společně sledovat, aniž by cokoliv poznala. I když byste možná uvítal(i), abych tu nebyl ani já, že?“
„Koho?“
(„Dobrá otázka! Taky jsem se chtěl zeptat!“)
„Vaši Vyvolenou? Dáte si šampaňské? Jistěže dáte. Nic jiného Vám ani nabídnout nechci. Napijte se!“
Černé křeslo kontrastovalo s bílou místností. Vedle něj byl postaven červený konferenční stolek a na něm… šampuska…plná šumícího sektu. („Napijeme se“)…Polkne a uzná, že ten chlápek se sektem pracovat umí. („Teď jen jestli se dočkáme v okně té Vyvolené“).
Je dokonalé sledovat někoho, po kom byste v následující chvíli sáhli a jen tak jej nepustili. Zatím tajně. Než odvaha dovolí se vyjádřit. Je jedno, že vedle stojí on. („Říkal, že se jmenuje Morfeus.“)
„Vím! Jen jsem to chtěl mít kratší.“
Když se může dívat na její krásné rysy, je mu jedno, co se děje kolem něj. Oči má zatím zavřené. Pravidelně oddychuje. Chtěl by cítit její dech na své kůži. To by byla nádhera. „Morfee?“
„Ano?“
„Mohl byste mi dolít?“
„Zajisté! Jak je pánovi libo!“ a sklenice se plní…a opět šumí, perly sektu běží vstříc hladině, aby se následně proměnily v …
Oddychuje krásně, ale zahledět se jí tak do těch jejích očí. Jenže, to by poznala, že se dívá. („Nepoznala! Slyšels dobře, že z druhé strany je zrkadlo!“)
„I kdyby bylo. Pohled do zrcadla je jiný než do očí druhého člověka. O ten pohled mi jde!“
Najednou jako by se celý pokoj zatočil. Promne si oči a v okně vidí, že už Dokonalá nespí. Někam běží. Po schodech. Má krásné šaty. A střevíc. Ztratila svůj blýskavý střevíc. Kéž by se mi dostal do ruky!
„Mohu dolít?“
Podívá se na stůl a uvidí střevíc. A nad ním hrdlo lahve sektu.
„Prosím! Lijte!“
A vzápětí už pije z toho lesklého střevíce a bublinky dosáhly nového rozměru. Tak opojného. Tolik chtěného a hlavně…
(„Úchyle!“)
„Nech mě!“ a pije dál. Ne, nepije. Přímo na sebe lije opojný koktejl, kterýž mu žádná sklenice nepodá a on se jí nepoddá.
„Promiňte, ještě dosáhneme jedné obrátky!“ ozve se z Morfeových úst a pokoj se opět prudce otočí. I když to čekal, musí si promnout oči. Je to divný pocit. Je však zvědav, co v okně uvidí tentokrát. Nevěří vlastním očím. Teď se neuvěřitelně stydí. Nestyděl by se ani tak, kdyby tam stála nahá, jako když tam stojí teď v něčem tak svůdném. Jako by se svíjela v nějakém transu, pomalu přejíždí rukama po své tváři, šíji, až se dostane ke svému tak dokonalému tělu. Ach ty ruce. Chtěl by tolik cítit její ruce a pít z nich…
Morfeus jej chytne za ruku. „Jste připraven. Pojďme!“
Neváhá ani chvilku! Zvedne se. Neslyší vnitřní hlas. Srdce mu ve spáncích zběsile tepe. Je zvědav, kam vede cesta z
OČEKÁVÁNÍ