I. ČERNÁ CHODBA
(„Nadechni se! Zas. Znovu. Mluvím k Tobě JÁ. Tvůj vnitřní hlas. Moc dobře Tě znám, otázkou je, zda-li i Ty znáš mě. Co se za mnou skrývá? Jsem takový, jak si usmyslíš, nebo je tomu tak, že když si já usmyslím, jsi mnou…? Vešli jsme spolu současně a jeden druhého se nevzdáme, že? Však jsme na sebe v té naší samotě tak nějak zbyli. Neopustím Tě. Můžeš si být jist. A vůbec. Kde to jsme? A proč nic nevidím?“)
Oklepe se a pomalu si uvědomuje, že se mu opět myšlenky rozkutálely jako kuličky po linoleu. Nechce si povídat sám se sebou…nedá mu to však. Jeho vnitřní hlas v něm vyvolává trochu pocit bezpečí v místě, v němž nevidí zhola nic. Jak se zde ocitl? Kdo jej sem zavedl? Pomalu se rozvzpomíná a píchne ho z toho u srdce.
(„Raději to nebudem zveřejňovat, že?“)
Jako by se mu někdo uvnitř hlavy usmál a následně se stejně zakřivily i jeho opravdové rty. Jak zvláštní, že přemýšlí víc nad sebou. Uvnitř absolutní tmy, kde by možná měl dostat strach? Proč? Protože on NEVÍ, kde je. No…je…možná až příliš silné slovo. Poslední větu berme jako hru. Kdo a s kým ji hraje? Nechme to na našich vnitřních hráčích.
Přestal se vysilovat hleděním do tmy a své oči zavřel. Roztáhne ruce. Snaží se nahmatat zeď. Doleva, či snad doprava? Krok stranou. Je jedno kam, za chvíli to udělá i na tu druhou a následně zjistí, že se nejspíš nachází v nějaké místnosti. Tři kroky dopředu…nic! Šest kroků dozadu, opíraje se současně o stěnu, nic. Dopředu mu to šlo mnohem lépe. Vydá se tedy vstříc tmě. Rovnou za nosem, ale ani na ten si nevidí. Ano. Stále má zavřené oči. Líp se mu hmatá po zdi. Co to také zkusit? Ne, my raději ne. Jak by ta zeď vypadala…
Krok za krokem mířil do neznáma a cítil se v klidu, než se zase ozval jeho vnitřní hlas. („Co když dalším krokem spadneš do propasti?“)
Zastavil se. Najednou ho pohltila stvůra, již nedokáže nikdo přesně vykreslit. Má hlavu? Má tělo?
(„Blázne, copak může mít pocit hlavu a tělo?“)
„Může. Podívej se na mě.“
(„V té naší kouzelné černi se těžko na Tebe podívám. Krom toho vidím Tě zevnitř. K pátrání po Tvých tvarech bych potřeboval zrkadlo.“)
Další krok.
„Propast tu není!“
(„Může být při dalším došlápnutí.“)
„Nemůže!“
Další krok.
Další krok.
Další krok.
Všechny ovšem provedené velmi opatrně. Nejdříve zamávání rukama dopředu, jestli není do čeho narazit, a pak až následný pohyb nejdříve pravou… „protože vždy musíš vykročit pravou!“ Zavání to trochu vyšinutím.
(„Trochu?!“)
„Pšt!“
Proč se vydal na tuhle cestu? Copak nedopadne vždy stejně? Má vůbec právo to zkoušet zas a znovu, má právo na naději uprostřed…čeho? Už je pozdě, když je uprostřed nejistoty. Nejistoty z čeho?
Blik.
Něco nahmatá.
Dveře?
Ano, klika! Vezme za ni a dveře se otevírají. Dovnitř! (se otevírají) Dovnitř! (vykročí) Sáhne po zdi nalevo. Vypínač x zapínač (???)! Je tam. Po pokoji se rozlezlo mlhavé světlo z úsporné, už vyčpělé, žárovky. Jako by v něm mohl plavat. Dveře se zavřely. Tma byla pryč a také
NEJISTOTA