Den VIII.
„Víš, těžko se mi to přiznává, ale já na Tebe nikdy nezapomněl.“
„Já vím, ale vrátit jsem se nemohla, to až teď.“
„Miloval jsem, miluji a milovat Tě vždy budu!“
„Neslibuj to, co je nemožné. Raději pojď za mnou…“
Vešli spolu do knihovny, kterou sám pro ni vytvořil. Přesně taková, jakou nosil v hlavě. S křesly naproti sobě, aby mohli spolu diskutovat, či aby mohl sledovat, jak jí stránka po stránce ubývá z další rozečtené knihy a nad svým oblíbeným drinkem sledovat čistou její krásu. Něco se změnilo. Ona! Na zádech se mu objevil nepříjemný chlad.
„Posaď se!“ zašeptala a onen chlad ještě víc zesílil. Všimla si toho a zavřela okno, přesto měl pocit, že to s tím oknem nesouviselo. Všechno vonělo novotou, křeslo bylo pohodlné, jenže stejně si na něm připadal jako na trní. Nedokázal se uvolnit. Pořád očekával další tah té stařeny, co mu místo nabídla. Posadila se naproti němu.
„Je to tu krásné, že? Takové jsem to vždy chtěla.“ přejela svou starou vetchou rukou po polici plné knih. „Děkuji!“
„Já jsem přece nic neudělal…“ oponoval, ale nikoliv příliš důrazně, nebyl si totiž ničím jistý.
„Chceš si zase představovat, nebo popíjet a jen mě pozorovat?“
„Představovat?“ o čem to mluví, on si přeci nepředstavuje…
„Vím moc dobře, jak necháváš hrdiny jiných knih žít svým vlastním životem uvnitř Tebe. Nechováš se zrovna nejlépe k autorům. Oni si s tím dají takovou práci a Ty jim to ve své hlavě přepisuješ.“ zasmála se.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ teď už rázně…zdá se, že v tuto chvíli přistoupil na její hru.
„Pamatuješ se, jak jsi mi vyprávěl ten příběh jistého Abdona?“
„Já Ti přece toho tolik navyprávěl. Nemůžu si vše pamatovat.“ moc dobře ale věděl, o koho se jedná.
„Nevadí. Tu knihu tady přece máme. Její první vydání. Dokonce s vlastnoručním věnováním: „Modrookému Přítel!“ Přečteš mi z ní kousek, jako jsi to dělával?“
„Myslím, že teď na to není vhodná doba.“
Usmála se. „Raději mě tedy necháš, abych si četla já a budeš mě sledovat. Dobře. V tom případě ale zvolím jinou knihu.“ sáhla dolů a vytáhla červené desky. „Můj deník“ – „to jsi moc hezky napsal, mimochodem…“ poznamenala a zapřela se do křesla.
„Já?“
„Ano. Zase mě zkoušíš, jestli si to pamatuju, viď? Co takhle napsat můj deník? Řekla jsem Ti jednou nad našimi hovory. A Ty jsi to zvládl bravurně. Vždycky jsem Ti říkala, že to máš vydat!“
„Je to příliš osobní. Spisovatel by neměl být osobní.“
„Hlupáčku. Všichni přece píšou o sobě. Každá ta kniha, co tu s námi v policích tráví svůj čas, je vyprávěním osobního příběhu. Jen někdo se to snaží víc šifrovat.“
„Ale…“ došla mu slova. Už nevěděl, jak dál má vzdorovat.
„Máš nějaký problém?“
„TY! Ty jsi vždy byla můj problém.“
„Tak na mě zapomeň. Sám jsi mě stvořil, sám mě můžeš zničit.“
„Mozek takhle nefunguje! Nemůžeš mu říct, aby zapomněl a on automaticky vše smaže! Já se do Tebe zamiloval. Copak to nechápeš?“
„Chápu, chápu, proto tu jsem s Tebou. Můžeš mě dál milovat.“
„Ale já chci žít! Skutečně žít!“
„Opravdu si tohle přeješ?“
„Ano! Prosím!“ klečel u jejího křesla.
„Dobrá tedy…“ pomalu vstala. Chytl její ruku a pomohl jí.
„Víš, Karin, jsi milá, jsi krásná, ve všem mi rozumíš, bohužel nejsi opravdová.“
„Budu tak opravdová, jakou mě vždy budeš chtít. Dokud budeš Ty, budu tu i já a vždy se ke mně můžeš vrátit, jako k milence nebo jako k moudré stařeně nad hrobem, od níž potřebuješ radu.“ pohladila ho po vlasech a pomalu ho dovedla ke dveřím.
Staré vchodové dveře byly jakousi branou z jednoho života do druhého. Postupně splynulo jeho snění, jeho život, jeho milovaná Karin. „Jde vůbec z toho všeho vystoupit?“ zeptal se jí.
„Nač z toho všeho vystupovat? Nebloudíš v kruhu, je to Tvá životní cesta. Tvůj vzorec bytí, podle kterého jednáš.“
„Kam mám jít? Ukaž mi to, prosím!“
Mávla rukou… „Tam!“