Den VII.
Nastal nezvyklý den. Najednou měl co dělat. Nebylo už tolik času, aby nad sebou mohl přemýšlet. Do prázdna mu přišlo neočekávané a pro jeho duši blahodárné dění. Karin? Ne, ta se nevrátila! Už od rána musel pracovat v podkroví. Není nutné vědět, co tam dělal, hlavní je ona věc, že čas ztratil svou táhlou skutečnost a ubíhal mnohem rychleji než v místech prázdnoty. Náhoda?
17.8.
Můj drahý příteli, kdybych jen tušila, co si o tom všem mám myslet. Jsem nešťastná a on je jako světlo přicházející odněkud z jiného světa. Sám je zkoušen, sám musí nejspíš hodně trpět, ale není to na něm znát. Pořád se stará o to, jak se mám já, zda-li jsem v pořádku, a pokud bych nebyla, udělal by první a poslední pro to, aby se vše v dobré obrátilo. Miluji jiného, ale to on ví, přesto se snaží. Láska? Je jistě brzy na takové silné slovo, navíc z těch modrých očí jde něco víc, naprostá jistota, že mě bude navždy chránit. Kdybych jen tušila, jestli mu mám dovolit a povolit. Proč bych si ale neměla nechat pomoci? Dělá to nezištně, nebo se aspoň tak tváří, lidé jsou různí, ale jemu nějak věřím. Rozumí mým problémům a nepopírá je jako ostatní, nevyvrací mi mé myšlenky z hlavy, proč? Může někdo za pár dní odhalit, ne…to není to správné slovo, najít někoho, kdo by mu tak rozuměl a přitom byl neuvěřitelně odlišný?
31.12.
Utekla jsem jak malé dítě. Nemiluji ho. Nemůžu mu dát to, co by si zasloužil. Tvrdí mi, že on si nezaslouží nic, že není dobrý člověk, ale on si tak neskutečně lže. Mám obavu, že si bude tak dlouho lhát, až tomu nakonec uvěří, neboť nikdo mu to nevyvrací – nikdo kromě mě. Jsem zoufalá. Zmizela jsem mu z života, neboť jsem čekala, že mu bude beze mě líp, že najde skutečnou lásku a na mne zapomene, ovšem po několika zprávách, co se mi donesly (ach, jak ty špatné lidi roznášejí s chutí mnohem rychleji než ty dobré), vidím, jak je vše jinak. Potřebuji ho, on jediný mi pomůže, on jediný mě skryje do náruče bez toho, aby ode mne něco čekal. Jak může takový člověk vůbec existovat? A jak ho můžou jen tak lidé míjet? Vrátím se! Ještě dnes, poněvadž už zítra by mohlo být pozdě.
Leží. Nedobrovolně. Zavalen a zraněn. Sám. Jak se proti člověku dokáže vše spiknout. Do té nešťastné chvíle, než špatně došlápnul, měl práce tolik a najednou se jen dívá do stropu a přemýšlí nad sebou, jelikož pohnout se nedokáže. Zavalen svými plány.
„Chtěl jsem jen udělat knihovnu, jakou si vždy přála.“ neustále si v hlavě opakoval.
17.1.
Přivítal mě, jako by se nic nestalo. Zase mám vůči němu výčitky. Kdybych směla, odešla bych, ale zakázala jsem si to. A navíc, slíbila jsem mu, že dokud nebudu úplně v pořádku, neopustím ho. Slova na to, co k němu cítím, neexistují. Láska to není, ta patří jinam, avšak on – on by byl ten pravý, kdyby byl první. Má hlava mému srdci každý večer má za zlé, že se chovám tak iracionálně. Měla bych s ním vše a věřím tomu, že on by mě učinil šťastnou. Srdci já poručit nedokážu! Není princ, je můj rytíř…bohužel jen rytíř.
13.2.
Chci být jako dřív! A on mě dokázal k tomu cíli dovést. Přes všechny nadávky, přes všechna zla, která se mu snažili nastražit ti lidé, co mi dříve byli nejbližší. Nenechal se a stál po mém boku, na mé straně, bojoval za mě jako v naivních příbězích bojují rytíři za milé. Už to není jen…vím, že je to hodně! Něco se ale mění. Ty oči, ty jeho oči, ztrácí se a topí se v nich. Teď jsem na řadě já, abych mu dokázala pomoci. Ano! Já!
Tiše vzlykal nad bolestí, kterou cítil. Pokoušel se tolikrát křičet o pomoc, že na další pokusy byl vysílen. Už dlouho nedokázal být při vědomí… „Zavři oči a pojď k nám…“ kdosi šeptal.
„Je tu všechno!“ byl šťastný, oči to na něj prozradily. Kráčel lesem plným zpěvu, zurčícím potokem, jehož pramínek byl o kousek výš. Ano, výš. Stoupal do kopce, protože toužil vidět vše! Opravdu vše! Z výšky, z vrcholu! Nezadýchal se. Užíval si kroků a pocity nedokázal popsat. On ani nechtěl, nevydržel to a začal utíkat. Poznával ta místa, byl blízko a připadal si, že tady se mu objeví cokoli, co kdy viděl. Ale on to chce vidět vše! Opravdu vše! Najednou! Běžel, zastavení nepřicházelo vůbec v úvahu. Únavu necítil.
Vítr mu šlehal do tváří, není divu, byl skutečně vysoko, postavil se na menší skálu trčící na vrcholku oné hory a pouze dýchal svěží vzduch. Pak pomalu, celkem nejistě, začal otevírat oči. Přes prvotní záblesk světla, na chvíli jej oslepující, začal rozpoznávat místa, která prošel. Cesta, která ho vedla dál. Moře, u kterého stál maják jako strážce. Palác hluku i ticha. Kdesi dole jistě šla i dívka, již zachránil z tůně. Tu ale vidět z té výšky nemohl. Na ní začal usilovně myslet (cítil, že uvnitř, v jeho srdci tepe domov), když ho náhle někdo chytnul za ruku.