Den VI.
Do sklepa se nedostával příliš často. Procházel kolem těch dveří, když v časech chladu chodíval topit do kotelny, ale do samotného sklepa zavítal jen v případě uložení věcí, kterých už nebylo třeba takříkajíc na povrchu zemském. Proto v té vlhkosti, jež byla cítit všude kolem, voněl nezvyk, možná i tajemství – pro skeptika by to možná byla plíseň, zdi však byly bílé, maximálně hrály v odstínech šedé. Otec kdysi zavedl do sklepa pár drátů, dalo se tam tedy svítit žárovkou zavěšenou jen tak bez nějakého krytu ve stropě. (Lustry byly nedostatkové zboží ve skladišti starých skříní, nádobí a jiných věcí z pozůstalosti kdysi tak rozsáhlé rodiny.) Po točitém schodišti následovala menší komůrka s několika zašlými skříněmi, jejichž zámek už dávno neplnil svou funkci, a jedna velká truhla. Její víko zdobila rez drolící se při dotyku. Stará zaprášená židle mohla posloužit jako stabilní bod při pátrání, jen ji bylo třeba otřít, nebyl líný vyběhnout nahoru do koupelny, přinést si hadr a židli setřít, očekával, že sezení zde nebude krátké.
Kovaná bedna při otevření zaskřípala a vydala svá tajemství do ní uložená. Začal se přehrabovat v oněch papírech jako smyslů zbavený. Ponořil své ruce do té bílé nebo spíše pomalu zežloutlé hordy a nořil se stále hlouběji, snažil se uvidět něco, co by mu připomínalo ony výkresy, které stále nemohl najít. Ztratil se. Začal vše vytahovat ven a házet kolem sebe, jakmile překontroloval, že to co hledá, v rukou nemá. Další a další…truhla s nekonečným dnem? Rozhodně stále s neviděným…ve sklepě nebylo žádné okno. Co všechno bylo v té truhle uložené? Miliony vzpomínek na dny všední, obálky úřední i intimní, dokumenty patřící lidem již nežijícím, proč to vše zde bylo? A proč vše bylo výš než jeho výkresy? Není možné. Podíval se kolem sebe a sledoval podlahu pokrytou papírovou záclonou. „Třídit si!“ Vše jsem si měl třídit…vše musím znovu!“
A tak se ze záclony stavěly věže. Vzájemně se o sebe opírající, neboť jejich zhroucení bylo nepřípustné. Ruce pracovaly, oči sledovaly, nos cítil onu vlhkost odrážející se i na patře tak, že si čas od času musel polknout. Přesto byl ztracen. Až se dostal ke dnu. Nic víc, jen vše, co bylo kolem něj a prázdná truhla s černým dnem. Teď byl ten čas propadnout zoufalství. Hledat už nebylo kde. Unavený nedokázal čelit na sebe uměle vytvořenému tlaku. Sednul si a propadnul v pláč. Seděl v místech, kde ho nikdo neviděl…ani nikdo, kdo by osušil jeho slzy. Vzdal se všeho a všech a…teď zjistil, že sám je nic.
Ta místa poznával, tady už někdy byl, ale bylo to tu slavnostnější, ano, byl tu úžasný bál, celá hala byla vyzdobena stříbrnými hvězdami a bílými závěsy…teď? Jako by veškeré toto dějiště zasáhla nějaká katastrofa? Skla z oken ležela roztříštěná na zemi, místo bílé obléknul celý sál černou… závěsy třepotající se pod vichrem, který vládnul TAM, venku, kam nebylo vidět. Nečekal, že tento svět by mohl podlehnout takové katastrofě.
„Kde jste včera byl? Kde jste byl?“ ozval se zraněný hlas, nikoho však nebylo vidět.
„Doma! Byl jsem přece doma!“ jako by se omlouval, do toho prázdna, ve kterém nikoho nebylo vidět. „Co? Co se vám zde stalo?“ ptal se…
„Kde jste byl? Kde jste byl, abyste náš svět ochránil? Sám moc dobře víte, že jen VY máte tu sílu, tu moc…
„To nevím!“odporoval do neznáma. Uviděl, jak se nějaký stín prohnal po balkónu. „Nevím, neznám tento svět!“
„Vždyť je váš a vy jste jej neochránil. Nepřišel jste!“ proklínal ho hlas z druhé strany, překvapivě stejný jako ten první.
„Nemohl jsem, vzpomínal jsem na to dobré, chybí mi Karin, vyhnal jsem ji…“ zakleknul a plakal si do dlaní.
V tu chvíli se na jevišti objevila zvláštní postava. Byla zlomená…nechodila jako minule…vlekla se k němu, bylo na ní vidět, že každý další pohyb ji neuvěřitelně bolí a vysiluje, i když neměla tvář…jen černou hlavu. „Vy? Vy jste náš svět zničil! Chyťte ho!“ zakřičela a svinula se bolestí…propadla v tichý pláč, který jak rychle se objevil, náhle ustal. Místo černých postav jej obklíčily bílé duše. „Nejen že jste nesplynul, vy jste prohrál. A my vám tolik věřili.“ řekly všechny duše jednohlasně.
„Ona nebyla „TEN“, kdo mi vadil ve splynutí?“ začal se divit.
„Ten je přeci ve vás!“opět se ozvalo ze všech úst.
„Ve mně?“ironicky se smál „Ve mně? Ve mně jsem jen já!“
„Nebojte se, už nikomu neublíží, my jej potrestáme. Tak jako mrtvé noty i on bude odsouzen k tichu.“
„Odsouzen k tichu?“ zarazil se.
Padnul na kolena. Objevil se svíravý pocit – někdo jej držel, ale nebylo vidět kdo… „duše“ stály kolem a upřeně se soustředily. Mizely mu vlasy? Ano! Zarůstaly…nebo spíše je obrůstala kůže. Ztrácel své prsty, začaly mu srůstat do jedné beztvaré hmoty. Ztrácel rysy svého lidství. Chtěl začít křičet, ale i jeho ústa náhle zmizela.
„Nebojte se! Vám se nic nestane. Vy jste náš Modrooký.“
Ztratil skoro všechny atributy lidství až…ano…až na své modré oči, ze kterých nyní unikaly slzy. Neviděl přes zvlhlé oči svět kolem, jen cítil, čím vším se provinil. A každá jeho slza dopadající na zem se změnila v jednu stříbrnou hvězdu. Každá slza plozená z jeho vnitřní bolesti měnila svět kolem. Ale za jakou cenu?
Nedokážu přestat na něj myslet. Chybí mi. Ale je to prostě minulost. Je na čase uzavřít deník plný jeho. Život s ním byl často těžký, jindy krásný, podstatné je však, že BYL. Nečeká na mě a pokud by přeci jen čekal, přestane. Uvědomil si, že nejsem pro něj ta pravá. Možná budu tou pravou pro osobu, co potkám zítra. Uzavírám tento deník, neboť s ním není cesty dál. To se stává, že člověk dojde na konec.
Uklidil veškeré spisy, přestal hledat, zhasnul, zavřel dveře a?... přestal kreslit. Navždy!