Fate_Weaver (37/187/85)

– Chomutov
Den V. „První krok je vždy z domova!“
Den V.

Domov? Pohybuje se po místě, kde přebývá. Na adrese zapsané v jeho občanském průkazu. Chodí od okna k oknu a jen se dívá. Být tu s ním někdo druhý nejspíš by z něho zešílel, nikdo tu však není. „Mohla bys mi, prosím, udělat k…? Aha, nemohla, nejsi tu…“ Rychle běžel k oknu, poněvadž měl pocit, že někdo jde kolem. Asi se mu to jen zdálo. Otevřel jej, vyklonil se, ale v celé ulici nikdo. Chvílemi si říkal, že je nejspíš blázen, ale pak se uklidňoval tím, že pravý blázen o svém bláznovství neví. Po několikáté si zkontroloval mobil, nikde nic, nikdo ho nehledá, nikdo o něm neví. Došel až ke dveřím a pro jistotu je otevřel, zamčeno nebylo. Copak se tohle dá vydržet?
Došel až do koupelny, napustil si vanu, klekl si k jejímu okraji, sundal si svou košili a ponořil hlavu do studené vody. Tisíce jehel se zabodlo do jeho čela, po té se ale bodavá bolest rozplynula, jako se rozplynula bolest uvnitř jeho hlavy, otevřel oči a sledoval bílé dno. Kdyby mohl, vydržel by tam déle, jeho tělo však žadonilo po přísunu kyslíku. Vynořil se a lapal po dechu. Netrvalo dlouho a už si sušil vlasy, držel jednu ze svých knih a chystal se číst, když se ozval podezřelý zvuk. Klaply dveře? Utíkal se podívat, ale nikdo v nich nestál. Až teď mu naskočil rozum, pokřivený úsměv naznačil, co si myslí o svém duševnu.
Domov? Hustě popsaný papír magnetem na lednici připevněný. Snídani máš uvnitř, nezapomeň si vzít s sebou úkoly, které jsi nechal v obýváku na stole. Dávej na sebe pozor a teple se obleč, venku je zima. Pusu, MÁMA. Včera pomáhal otci zalévat zahradu, celý se zmáchal. „Okamžitě se převleč!“ velel tón starostlivosti v maminčině hlase.
„Nech ho být, je rád, že mi pomáhá…“ a on pomáhal. Kdyby ale rostl po zalití sebe jako zelenina z jejich zahrady, nevešel by se do dveří. Tak trochu utíká, aby se měl zase kam vracet. A večer nechápe starosti svých rodičů, že ho celé odpoledne neviděli, byl přeci venku.
Neustále venku prší a on sedí u okna, aby ukrajoval minuty,…vteřiny ze své nudy. Ty zdi, co jej obklopují, jsou tak těsné, přitom ho chránící před neduhem tam venku. „Ovšem když jste dítě, běháte rádi v dešti…“ argumentuje vám. Nicméně když přijde noc, schovává se rád mezi těmi stěnami vymezujícími jeho pokoj. Rozsvítí si, lehne si na postel, vytáhne svůj skicák a začne si kreslit. Nejraději pracuje jen s tužkou na krajinách druhými neviděných. A v noci pak ulehá do svých peřin, na svůj známý polštář, ano, zde je doma.
Vytvořit mu místo, kde by byl šťasten, kde je silný a může vykonávat nejlíp svou práci, kde cítí bezpečí a může se schovat, to bylo mé přání. Pravidlo o teplu domácího krbu existuje a mělo mě inspirovat k vytvoření atmosféry, kterou by miloval. Milovat druhého bez milujícího ovzduší přeci není možné. Nelze žít odkázaný na druhého, neboť tato pouta se strašně ráda vyčerpávají, aniž bychom to sami dopustili a připustili. Některá zjištění přichází až po…nebo spíše jsou připravena pro další cesty, aby nás vždy zavedla k jednomu…domů. A tak i deník musí obsahovat tuto součást života, ke které každý z nás jednou dospěje. Ach, Karin, není to pozdě?
Cosi malého, až miniaturního se skrývá v jeho očích. Neuvidí to ale každý. Nemá totiž šanci, pokud neumí vykouzlit situace připomínající mu chvíle, kdy byl nejšťastnější. Kdy nevěděl, co přijde zítra,… ani o to nestál, neměl potřebu, byl lehčí než vzduch, létal jako padající zežloutlý list ze stromu, pomalu a jistě se kolébavým způsobem snášel do náruče země, z níž vyrostl. Pohlédněte takovému člověku do očí a ---? Slova na to sice existují, ale jsou zbytečná, a pokud máte nutkavou potřebu je vyslovit, zní nejlíp jako šepot, poněvadž víte vy i on, že je to pouze vaše tichá, ve vzduchu vznášející se, kolébající se konverzace.
Snít si o svém pravém domově je jedna věc, žít v něm je věc druhá. Člověk by si to měl zařídit tak, aby v něm skutečně žít mohl. Ztratil-li však možnost mít v něm tu pravou osobu svého bytí, může čekat na změnu jeho pocitů? Mozek mu praví, že svět lze upravit k obrazu vnitřního štěstí, stejně tak na druhém břehu stojí to jeho prokleté srdce, co ví o bolesti zakořeněné v něm. Srdce pumpuje krev a mozek onu pumpu řídí, bez krve by však řídit nemohl…kdo si v tomto koloběhu začal? Kdo? A hlavně může mít jeden z nich stoprocentní pravdu? Samozřejmě nikoliv, jsou to dva extrémy, mezi nimiž si člověk rád volí, protože jsou nejviditelnější, ale jedno bez druhého řešení přeci neexistuje. Nemůže být žádná myšlenka, aby v ní nebylo trochu citu, nemůže být žádný cit, aby v něm nebylo ani špetky mysli.
„Nakresli domov!“
Zvláštní jak některé úkoly jsou jednodušší v první třídě než dnes. Dlouho dumal nad prázdným papírem, pak se do kresby pustil a už ho nikdo nezastavil, dokud nebyl sám se svým výtvorem spokojen. Ležel na zemi jako lehával kdysi, tužka se mu postupně tupila a on si ji znovu vedle sebe ořezával. Nesledoval okolí, nesledoval čas, neztratil se, byl ve vzduchoprázdnu zaujat svou kresbou, ponořil se dovnitř a nehleděl jinam, vše kolem zmizelo. Ve chvíli kdy TO dokončil, přemýšlel, proč zrovna TAK? „Stálo by to za srovnání s dřívějšími pokusy. Kde jen můžou být?“ Podíval se z okna – tma – podíval se na hodiny a nevěřil svým očím. „Zítra začnu hledat.“ V brzkém ránu ulehl ke spánku.