Den IV.
Porozhlédl se po místnosti, přemýšlel nad rozečtenou knihou.(V.W.) Zamyslel se při pohledu do svého odrazu v jedné z prosklených skříní a kniha se mu zaklapla. Nechtělo se mu hledat, kde přestal číst, na druhou stranu si moc dobře uvědomoval, že zítra už by na to vůbec nemusel přijít, otvíral a podle prvních vět na stránkách poznával, že ony řádky už četl. Našel finální místo, vložil záložku a zavřel. Myšlenky mu až příliš těkaly kolem na to, aby mohl číst knihu. Odložil ji na stůl a pokračoval v důmyslném pozorování místnosti. Křeslo měl přistavené ke zdi, pro jistotu, naproti vchodu…věděl o každém, kdo mu vstoupil do pokoje, pokud…pokud dokázal vnímat. Naopak Karin sedávala na druhé straně, často na sebe hleděli přes stůl, vedli diskuze o všem možném a o ničem. Ty časy zmizely. Dokážou se ještě vrátit? Chytnul se za čelo, propukla v něm ostrá bodavá bolest. Na několik vteřin ho zcela ochromila. Nikdo jiný to nezpozoroval. Už dlouho na něm nikdo nic nezpozoroval kromě…kromě Karin, která seděla naproti němu. Usmál se na ní…
„Když jsem Tě prvně uviděl, pomyslel jsem si, jak moc jsi krásná, že si mě ani nemůžeš všimnout.“
Usmála se a chtěla odpovědět, avšak nestihla to, poněvadž pokračoval dál…
„Nevěděl jsem, jak k Tobě přijít. Byl jsem nervózní a schovával se za svůj smích. Ovšem ten zmizel, jakmile jsem poznal, že se nehodí. Podal jsem Ti ruku a Tys podala ruku mně. Kde se stala chyba?“
„Chyba?“ podivila se.
„Jako by se objevila zvláštní symbióza, jeden z nás potřeboval ochránce, druhý chráněnce. Už vím…“
„Co? Co víš?“ začala se horlivě ptát.
Ač si mnoho lidí myslelo o jeho modrosti, že je znakem boží nekonečnosti, on sám se ztrácel v hnědozelených korálcích, přes něž zamířil až k jejímu srdci. A z jejího srdce zase zpět do života.
Ta lesní studánka volala, nebo se mu to pouze zdálo. Ne! Opravdu volala, aby k ní šel. Rozutíkal se blíž, všude kolem něj se tyčily stromy neuvěřitelně vysoko a oblohu nebylo možné spatřit, jak větve hustě prorostly mezi sebou. Topila se uvnitř. Krásná mladá dívka plavala pod hladinou a zápasila s vodním živlem. Natahovala ruce, ale nedosáhla. Snažila se volat, ale z jejích úst nic nevycházelo. Umírala mu před očima. Ponořil své ruce pod hladinu, svět se s ním začal točit, za každým stromem se ozýval zlomyslný smích. Zle mu hrají, duše jiných, zle mu hrají. Ponořil své ruce ještě hloub, stále sledoval její zápas a nedosáhl na ní. „Hahaha, ještě kousek, ještě kousek!“ Nadechl se a ponořil hlavu, v tu ránu byl v jiném světě, smích zmizel. Držel ji! A ona pomalu stoupala. Jako dvě spojené nádoby se ona začala vynořovat a on ztrácet v hlubině.
Jako zakletý se teď díval skrze vodní hladinu na svět, kde stála ona dívka. Zachránil ji…zachránil ji a přitom obětoval sebe. Udělal by to, kdyby tušil, co se stane? Sám moc dobře věděl, že na takové úvahy není ani čas ani vhodné místo. Zkrátka to udělal a udělal by to zas. Často jednal zkratkovitě a impulsivně, ale v jádru byl dobrým. Nezápasil, nečekal na vysvobození, naposledy se podíval vzhůru a pak sklonil hlavu k hlubinám a nadobro v nich zmizel.
„Je čas, abys šla…, už mě nepotřebuješ a sama jsi nikdy ochráncem nebyla.“ jeho slova ji zasáhla prudce až přímo do srdce. Jako často i tentokrát viděl jen sebe a nečekal, že by druzí mohli mít jiný názor. Jeho sobectví mělo opačný směr, zatímco si většina přivlastňuje, on od sebe odháněl. A jelikož byl tak blízko ní, nejblíže, mohl zasáhnout do míst, kam nikdo jiný ani nenahlédnul. „Nechci, abys mi pomáhala. Jsi konečně silná a já nemůžu připustit, abys svou nabitou sílu ztrácela na mně.“
„Mlč! Aspoň chvíli mlč!“ křičela, poněvadž každé další slovo bylo jako otrávený šíp.
Ještě onoho odpoledne měla sbaleno a odešla, ač v jeho životě figurovala dál jako postava jeho věrného stínu. Když otočíte hlavu ke svému stínu, díváte se mu do tváře, nebo do zátylku?
Nikdy mě nemiloval. Kdyby ano, nevyslovil by něco tak strašného, neublížil by mi jak dnes. Držel si mě z čistého sobectví! Dokud mi mohl pomáhat, cítil se jako někdo lepší a teď? Jakmile mu mám pomoci já, odvrhne mě. Nehorázný sobec, který si nezaslouží nic jiného než shnít ve svém dokonalém světě!
LÁSKA JE DĚVKA, KTERÁ NEDÁ,
ALE POMRKÁVÁ.
LÁSKA JE SÍLA, KTERÁ SŽÍRÁ,
ALE OMILOSTŇUJE.
LÁSKA ODEŠLA, KAM NEMÁ.
ŽÁDNÁ DALŠÍ ALE! (P.V.)