Den III.
Někdy sami sebe klameme, abychom se cítili líp. Proč by ale někdo unikal někam, kde by mu bylo jen a jen hůř? Něco hledá, něco v oněch místech ztratil? Nebo se stal už na oněch místech natolik závislý, že se jich prostě nezbaví. Možná čeká, až přijde cizí osoba, vylomí zámek a pustí ho ven. Copak to jde, když o jeho světě ví jen on sám? Pak následuje jediné, další a další den. Už se to nedá dál vydržet a člověk musí zmizet z těch limitujících zdí. Ven!
Zamknul za sebou a vyšel. Neměl cíle, měl chuť se jen tak courat po okolí. Záměrně šel travou a poslouchal, jak mu pod nohama šustí. Nějak mu na mysl vytonula melodie, kterou si pro sebe zpíval. Odněkud ji znal, jen netušil odkud přesně. Pozoroval věci, kterých už si dlouho nevšiml, poněvadž to byl již nějaký čas, kdy si takhle bezcílně vyšel. Nevnímal čas a pokračoval dál a dál, aniž by vůbec tušil, kam jde. Pokud došel na nějaké rozcestí, rozhodoval se dle intuice, sympatií, či náhlého osvícení. Procházel se lesem, procházel se loukou, narazil na břeh jezera, kde našel ten pravý klid k tomu, aby si sednul. Jelikož se právě pomalu zvedal vítr, který rozpohyboval hladinu, mohl v klidu poslouchat vlny narážející o břeh. Lehl si na záda a pozoroval mraky honící se po obloze. Na tváři se tohle vše projevilo opravdovým úsměvem. Nebylo to žádné manické nadšení, ale skutečný odpočinek, jež ho naplňoval. Klidná jezerní plocha byla skryta v jednom z horských údolí. I když to nevnímal, ušel opravdu kus cesty od svého domova. Nikde nikdo. Nikde nikoho.
Slunce svítilo a ani na chvíli nezmizelo za nějakým z těch černých mraků. Jako by se jim vyhýbalo. Neuvěřitelné. A nastaly chvíle ještě neuvěřitelnější. V oněch chvílích, kdy vypukla kolem těchto míst bouřka. Nikde ji však nebylo vidět, údolí omezovalo výhled na krajinu kolem. Jediným důkazem onoho nevlídného počasí byl burácející koncert hromu odrážející se v nekonečné ozvěně. Echo hromu je zvuk neuvěřitelně děsivý a vyrovnávající zároveň. Na jedné straně obava z bouřky, na druhé klid svítícího slunce. Kdo ho sem v tuto pravou chvíli zavedl? Existuje tak obrovská náhoda? Kdo může říct, že něco takového zažil? On může.
Hluboký nádech, po kterém následovala slaná chuť na patře. Kameny na zádech ho tlačily, musel se zvednout, když se otočil, moře právě vyplavilo na břeh kusy chaluh. Kontrast světle modré oblohy a tmavomodrého moře se mu odrážel v jeho očích… Vlny byly dnes opravdu vysoké a jak neuvěřitelně burácely. Slunce hřálo, jak to na pláži bývá a racci poletovali kolem nedaleko se nacházejícího se majáku. Sice byl opuštěný, přesto doplňoval onu krásnou krajinu. Vždycky ho lákalo se podívat dovnitř. Chtěl se odtamtud podívat na širé moře. Zvedl se a vydal se kolem pobřeží. Nepotkal nic jiného než zbytky chaluh roztroušených díky příboji. V některých byly skryté malé mušle. Nezkoumal je, prostě prošel přes ně a blížil se k majáku. Přístupný byl po souši, ačkoli to byla cesta úzká a klikatila se mezi skalisky, nebyl vchod k majáku nějakým nedostižitelným místem. Naopak! Často si před ním hrávaly děti.
MIMO PROVOZ – suše konstatovala tabulka připevněná na dveřích, které narážely o zeď. Zámek někdo vylomil. Nejspíše neukojitelná chlapecká zvědavost – jako ta jeho… - pomyslil si. Pavučiny našel zpřetrhané, maják byl kýmsi navštíven nedávno. Dveře pod poryvem větru bouchly o futra a zase se vrátily ke zdi. Nebude tu uvězněn, už nejdou napevno zavřít. Zrezivělé zábradlí doprovázelo točité schodiště. Krok za krokem zkoušel pevnost každého schodu, držely všechny a on vyšel až nahoru. Skla oken byla rozbita. Racčí hnízdo nalezl prázdné. Nohou shrnul střepy, aby si udělal malé místo na podlaze. Posadil se a prohlížel si horizont. Podíval se po místnosti a na zemi spatřil něco zvláštního. Jako by na zemi byla z jeho pohledu písmena M A. „Je čas se vrátit…“ozval se ženský hlas.
Zmizel mi na celý den! Tušil, že jsem se odhodlala jednat? Třeba skutečně ano? Náhody podle mě neexistují, nejspíš to vycítil z mého chování. Nepůjde to tak rychle. Nejdřív se pokusím v něm vybudovat důvěru. Když se v půl deváté večer vrátil a byl celý suchý, zatímco celé odpoledne řádila bouřka, na otázku, kde jsi byl, mi odpověděl, že se procházel venku. Nevěří mi jako dřív a je to opět má chyba. Nevím, jak v něm mám vybudovat důvěru ve mne. Důvěru v myšlenku, že to s ním myslím skutečně dobře. Já přeci vím, co mu pomůže. Proč on to nechce přijmout? Brouká si nějakou melodii, zatímco se sprchuje a má podezřele dobrou náladu. Můžu být ráda, nebo je to příznak nějakého ohrožení mé osoby. Nemyslím přímo hned na nějakou jinou, ale nechci se jej vzdát. Nedokázala bych si představit život bez něj. Je na čase si najít cestu k němu, abych později mohla skutečně jednat. Poslední tečka se změnila, jak byl deník prudce zavřen, v čáru.
„Karin?“
„Ano?“
„Miluji Tě!“