Den II.
„Nech mě být, chci být sám!“
„Už zase?! Proč? Proč mě nepustíš k sobě, chci Ti pomoct…“
„Ne, to nejde!“
„Posíláš mě pryč?“
„Ano… ale… tady… něco pro Tebe…“
Hodiny odbyly devátou a větve se za okny třásly zmítané větrem. Je třeba okna zavřít, aby se nevysypala. Jediné, co šlo po celém domě slyšet, byly poryvy větru opírající se do dveří, oken a stěn. A… z jedné místnosti… tichý vzlykot.
Selhala jsem. Byla jsem odhodlaná, ještě ráno jsem věděla, co chci, ale on se probudil a byl úplně normální. Zase žil, zase by na něm nikdo nic nepoznal. Vnitřní hlas mě začal uklidňovat, že včerejší večer byl jen dozvuk těžkých chvil jeho bytí, že je to flashback, který se mu sem tam stane, avšak ostatní půjde, jak má. Mé vnitřní já se spletlo. Bylo by to příliš snadné, kdybych nemusela nic řešit…kdyby se vše „vyřešilo“ samo. Nefunguje to a já se nechala ukolébat jeho klidem. Dnes usínám s pocitem viny, že jsem opět nezakročila. Sedí v koutě se sluchátky na uších a má zavřené své modré oči. Já moc dobře vím, že nespí… poslední napsaná stránka byla založena darovaným čtyřlístkem a opět byl deník důkladně schován, neboť nikdo neměl vědět o trápeních, která jsou vedlejší. On je přeci obětí a pro něj tu vždy má někdo být.
Kouty měl vždy rád. Ze dvou stran mu nehrozilo žádné nebezpečí, mohl do něj sklonit svou tvář a nikdo nepoznal, jak se tváří. Když se chtěl schovat, když schovával své modré oči, zmizel v rohu místnosti. Ležel tam jak spráskané štěně, které ztrácí důvěru v okolí. Představoval si návrat do svých čtyř roků, zpátky do minulosti, ale bude si pamatovat vše, co zažil. Bude vědět, kde si dát pozor, jaké šance využít a nakonec bude se sebou i spokojený. Představoval si své narození do jiné doby s veškerým věděním nabytém ve dnech života minulého. Strašně moc si přál vidět zemi o tisíc let později. A hudba mu hrála do sluchátek. A on nechtěl dál víc vidět…
Cítil svůj tep, srdce mu bušilo ve spáncích, snad by mu i vyskočilo z těla a pohybovalo by se v ustáleném rytmu, kdyby neotevřel oči. A stejně všude kolem byla neuvěřitelná tma. Zavřel je a po pár sekundách je opět otevřel. Nic. Neprohlédnutelná tma byla všude kolem něj. Tma tak šílená, že neviděl ani na zbytek svého těla. Věděl však, že vidí. A jakmile si to pro sebe v myšlenkách řekl, objevil se záhadný paprsek rudé barvy. Vedl z jedné strany na druhou, konec ani začátek nebylo možné rozpoznat. Když tu náhle, stejně jak se objevil, začal se křivit. Chvíli mu to nedávalo smysl, avšak za okamžik se vše ustálilo do pravidelnosti a on rozpoznal, o co se jedná.
Náhle se však podíval pod sebe a zjistil, že stojí v prázdnu. V okamžiku uvědomění si této skutečnosti začal padat a neustále zrychloval. Kolem něj se mihotala různě barevná světla. Netušil, kde se zastaví, jestli vůbec.
„Zkusím si přát…“ problesklo mu hlavou a hned následovala představa, ve které stál na pevné zemi. Stalo se. Skutečně náhle stál a jelikož při svém přání zavřel oči, nyní je nedůvěřivě otvíral. Před ním stála obrovská hala složená z černých a bílých obdélníkových dlaždic. Nevěděl odkud, ale pořadí dlaždic mu dávalo smysl, v daném pořadí byl naprosto jasný systém. V hlavě mu zakořenil dobře známý pocit, kdy si člověk chce něco vybavit a stejně chybí pár kroků, možná jenom jeden, možná to měl skutečně až na jazyku, ve finále ho však hlava zklamala a nedodala mu požadovaný fakt.
Jako by se opožďoval o jeden krok, nedokázal reagovat ve správný čas, ale s nějakým časovým zpožděním. Opětovně zavíral a otvíral oči, snažil se koncentrovat, když se vše kolem něj opět začalo pohybovat. Po jednom z otevření svých očí se kolem něj objevily pozoruhodné postavy, bez obličejů, s černými hlavami, oblečené do honosných rób. Jedna se dokonce postavila za jeho záda, prudce se otočil, poněvadž ji za sebou cítil. Uklonila se mu. Kdesi v jeho hlavě se objevil hlas, hlas té postavy, co stála naproti němu.
„Vítej…“ oznámila mu ženským hlasem.
Otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale byl zadržen oním cizím vnitřním hlasem: „Komunikuj myslí. Zavři oči a splyň.“ Chytnul ji za pas a splynul. Odemknul jednu ze svých vnitřních komnat a tanečním krokem se pohyboval mezi ostatními páry složených z hubených postav s černými hlavami. Každý z oněch párů tančil kolem něj, přesto držel nějaké ustálené pořadí. Nic neslyšel a tančil, stačilo mu ony postavy vidět a věděl, držel tempo, vnímal výšky, vnímal basy, zbavil se svého sluchu a v neakustické konverzaci pokračoval se svou taneční partnerkou.
„Jste krásná a dnes Vám to opravdu sluší.“
„Děkuji, ráda bych to o Vás řekla rovněž, avšak nemůžu.“
„Proč? Nelíbím se Vám?“
„O vzhled se vůbec nejedná, oblekem jste člověk na správném místě. Problém je ve splynutí. Vy to nedokážete. Měl byste odejít.“
„Vysvětlete mi, proč bych nemohl splynout? Již přeci komunikuji bez zvuků, tancuji s Vámi v jednom kruhu, splynul jsem, nebo tomu tak není?“
„Někdo je s Vámi. Dokud budete spolu, nesplynete. Odejděte, prosím!“
„Posíláte mě pryč?“
„Ano“
Přepadla jej obrovská bolest za krkem, objevily se oslepující růžové a fialové paprsky. Otevřel oči. Usnul v koutě tak pokroucen, že se nemůže divit té příšerné bolesti za krkem. A slunce mu svítilo do očí, bylo ráno…