Den I.
Vždy měl bezpočet možností jakou cestou se vydat. Tedy, on si to nemyslel. Neustále hleděl jen jedním směrem a nečekal, že by se mohl sám změnit. Žádal si pozornost druhých a stejně se druhých stranil. Chtěl být milován, ale před láskou utíkal. Věděl on vůbec, čím je? Díval se na sebe do zrcadla a věděl akorát jediné. Je modrooký.
Do napuštěného umyvadla padala pomalu kapka za kapkou a každé další šplouchnutí se ozývalo přes celou koupelnu. Potřeboval by zchladit hlavu studenou vodou místo toho dívání se na sebe a přílišného studování sebe sama. Pořádně dotáhnul kohoutek, vytáhnul špunt a posadil se na okraj vany. Potichu si vzdychnul, podrbal se na levé ruce a ještě jednou se do zrcadla zadíval. Usmál se, jako to dělával na lidi kolem sebe, ale sám moc dobře věděl, že onen úsměv je pouze maskou. Až příliš toužil být jinde, až příliš si přál, aby to nikdo nepoznal. Zrcadlo bylo chladné, studilo ho do konečků prstů, kterými se jej dotýkal. Připadal si, jako by měl zrcadlo v sobě, jako by on sám byl zrcadlem, proto často němě stával v koupelně. On viděl, co ostatní vidět nemohli.
Karin vstoupila do koupelny a vyrušila ho z jeho počínání. Nestalo se jí to poprvé. Dlouho už měla o něj obavy, ale nevěděla, co se s ním děje. „Ptala jsem se a zeptám se zas. Máš nějaký problém?“ … úsměv, uklidňující pohled a nakonec i slovní ujištění, že žádný problém není. On nelhal, on jenom už nevěděl, co pravdou je a co není. Ztratil se mezi dvěma světy uprostřed věty – „Máš nějaký problém?“ – kdo by hledal problémy své, když hlavně chce, aby byla šťastná ona. Nedokázal naplnit svůj život štěstím, a proto žil životy druhých a čerpal štěstí z nich. Jakmile se však ocitl sám, ztratil i svou tvář, ztratil své baterie, které se tak rychle nepřítomností druhých vybíjely. „Zhasni mi, prosím.“ A jak bylo jeho zvykem, položil se do vany a pozoroval měsíční světlo přicházející malým oknem na bílý strop. Chlad vany ho objal a on dokázal cítit, že jej někdo objímá a kolíbá…
Můj drahý příteli,…tak vždy začínala svá psaní do deníku, nevěděla totiž, komu jinému by se měla svěřit…mé obavy se opět naplnily. Zase začal trávit čas u zrcadla. Tentokrát se ale o něj opravdu bojím. Přijde mi zlomený a už poddaný veškerému dění. Nebránil by se odchodu, ale nepohne se. A já se v hlavě po sté ptám, kdo vytáhnout ho má, když ne já? Nevím ale jak? Jak ho vytáhnout a přitom ho vrátit zpátky do života, připoutat ho ke mně, žít s ním a ne vedle něj…zlomila tužku. Až zpětně jí došlo, že na ní neskutečně tlačila. Vzala do ruky nůž a způsobem naučeným od babičky seřízla tužku do špičky, aby mohla pokračovat dál…dnes už nelze nic dělat, ale už zítra budu jednat. Vím to, nejde neustále žít s pocitem, že když něco udělám, JEN mu to uškodí. Neustálé sledování a neřešení problémů z obav co bude dál, tak se žít nedá, už zítra s tím určitě něco udělám, UŽ ZÍTRA… tak zakončila zápis do deníku a s pocitem, že si vše v sobě vyřešila, usínala pod přikrývkou v teple.
Jemu dobře známá stařena ukázala cestu, na kterou se bez okolků vydal. Nebránil se ničemu novému, nestaral se o to, co se děje za ním, neohlížel se a byl v očekávání, co ho potká tam vepředu. Občas si dokonce popoběhl, aby už tam byl. Tam? Vždyť nevěděl, kam jde. Bylo mu to ale jedno, vždyť se přeci nebránil ničemu novému, nadšeně vše vítal s otevřenou náručí. Po cestě vedoucí skrze neobdělané pole šel proti slunečnímu svitu a usmíval se, až se náhle zastavil a podíval na zem. Krom mravenců jdoucích v řadě za sebou spatřil v trávě poklad. Tedy v tu chvíli to pro něj poklad byl, sáhnul rukou do trávy a utrhnul si čtyřlístek. O málo později jej měl už v kapse kalhot a pokračoval s tou bublavě radostnou náladou dál. Tak jako když se pod prvním poryvem větru zvěstujícím blížící se bouřku zachvějí větve, tak bublavá byla jeho nálada. Uvnitř něho bylo cosi obrovského.
První den nového týdne musí člověk zahájit jak jinak než s nadšením. První den nového týdne se s nadšením zahajuje špatně. První den nového týdne s nadšením zahájit nelze. Po tomto záblesku v hlavě se mu nálada otočila. I on se otočil a podíval se zpátky. Z oka mu vytekla slza při pohledu zpátky. Věděl, že zpět jít nesmí, ale moc se chtěl vrátit. Zpětnými kroky pokračoval dál ve své cestě vpřed, ale zároveň viděl, jak se vzdaluje místům, kde ještě před chvílí byl, jak jej ten pocit bolí. Couval vstříc novým věcem, couval nešťastně a sklíčeně, poněvadž viděl, že vše opouští. Až sáhnul do kapsy a poznal, že něco z oné cesty má, držel v dlani čtyřlístek - malé štěstí, jež směl si vzít s sebou.
Otočil se a vrátil se k chůzi vpřed. Najednou opět poznal, jak se mu chce jít dopředu a neřešil, co se děje za ním. V nohách se mu ustálila pravidelnost, vyrazil dál a šel. Nečekal na nic, neohlížel se, nebral ohled na nic a na nikoho, šel a pokračoval. Ještě jeden krok, ještě jeden nebo radši dva, proč ne tři, proč nedojít až na konec ? Únava se nikde neobjevovala, strach jej netrápil, mohl jít, mohl se nevracet, jediné, co nemohl? Ztratit se…na cestě, kde člověk neví, kam míří, a za vším minulým se už neohlíží, nemá člověk co ztratit. Ještě jeden krok… Proč tak bolel? A co znamená ten hluk?
Kopnul do kohoutku i se zavěšenou sprchou narušující pádem do vany noční ticho. Palec ho bolel. „Kurva!“zařval… „Nejvyšší čas jít si lehnout…“odpověděl si.
Zvedl se pomalu z vany a podíval se na sebe do zrcadla. Noha jej bolela a oko se mu zablesklo. Jaká úleva nastala ve chvíli, kdy mu unikla z koutku slza a stekla po tváři, věděl ve skrytu duše pouze on. Nikde nikdo, všichni spí. Jde usínat se svou bolestí. ¨¨