Fate_Weaver (37/187/85)

– Chomutov
IV. IV. Vyprávěj, poutníče, neb poznání není cenné pouze pro Tebe

IV.1. O jednom malém přání
Žil kdys dávno jeden mladý muž, co měl jedno malé přání. Neprozradím vám, jaké to přání bylo, protože ani on sám jej nikomu neprozradil. Nosil jej v hlavě a doufal, že se mu jednoho dne splní. Jak k tomu přání přišel? Sledoval životy lidí kolem sebe. Poznal, čeho se mu nedostává a jako každý člověk zatoužil také. To není závist. Nechtěl to jinému sebrat, pouze doufal, že i pro něj se něco takového někde najde. Stal se tovaryšem v kovárně a jeho mistr si ho nemohl vynachválit. Ten kluk uměl opravdu za práci vzít. Uteklo pár dní a už koval podkovy jako sám mistr kovář. Usínal po večerech na slamníku v kovárně, v peci to ještě občas zapraskalo a na zimu si rozhodně nemohl stěžovat. A jak tak usínal, snil si o tom svém malém přání. Náhle v peci zapraskalo víc. Kovařík promnul zrak a hledal příčinu toho povyku v peci. Nikde nikoho.
Další den přijel královský posel se žádostí o pomoc. Královský kočár narazil na kámen a zlomilo se mu kolo. Hledal někoho, kdo by dokázal něco takového spravit. Kovář se poslu omlouval, že nemůže opustit rozdělanou práci, avšak vyzval svého učedníka, aby vyrazil s oním hostem. Na cestu mu dal kovář ještě malou radu: „Řiď se srdcem a dojdeš ke všemu, co si přeješ!“
Kolo dokázal mladík opravit rychle a král mu nabídl, jestli se nechce vydat s nimi, že na hradě se pro tak šikovného mládence místo jistě najde. Souhlasil a zařadil se do služebnictva vedle postaršího muže. Vřele ho přivítal a aby jim cesta na hrad lépe ubíhala, vyprávěl mu příběhy, co ve službě zažil. Dlouho hledal mladík místo, kde by mohl uložit hlavu svou i tělo své ke spánku. Nalezl jej až v místním hostinci na lavici u krbu. A jak tak usínal, snil si o tom svém malém přání. Náhle v krbu zapraskalo víc. Poutník promnul zrak a hledal příčinu. Nikde nikoho.
Ráno ho probudila hospodská mokrým hadrem, že potřebuje vysmýčit. Mladík vstal a vydal se kolem obydlí až tam nahoru, na nádvoří. Dorazil k horní bráně střežené hlídkou. Nechtěli ho pustit dovnitř. Vyptávali se, co by vevnitř pohledával a odpověď, že hledá své malé přání, je neuspokojovala. Netušil, jak je má přesvědčit, když ho stojícího před strážnými zahlédl onen starý muž. Domluvil vojákům. A pak dovedl mládence až na nádvoří. Ten se rozhlížel a nemohl se vynadívat. Přiznal, že nikdy na takovém nádvoří nebyl. Za králem se takový mládenec nemohl podívat, on po tom ani netoužil. Od staršího dostal nějakou zlatku za pomoc a vrátil se zpět mezi domy poddaných. Šoural nohama a poslouchal místní, jazyk mu nebyl cizí. Nikde nebylo ničeho zajímavého, až v jedné malé uličce…zapraskalo…zrovna když pomyslel na své malé přání. Nikdo ho nesledoval a on do uličky vkročil. Byla úzká a temná, jen kdesi v dáli bylo vidět zvláštní světlo. Plamen…Hořel tak zvláštně…Jako kovařík pracoval s ohněm, avšak toto nebyl obyčejný oheň, žhnul rudě a zapáchal sírou. Plamen rostl a rostl a najednou před ním stála ženská postava, přesto do člověka měla daleko. Vlasy jí žhnuly stejně jako oči. A on se do těch očí zahleděl.
„Tvá přání mohou být vyslyšena do toho nejmenšího detailu. Polib mě!“ Ale mladík nechtěl…měl jen jedno své malé přání. „Nabízím Ti vše, po čem lidé touží. Stačí udělat jen jednu malou věc…“ šeptala mu… „Polib mě!“ rozkázala důrazněji, avšak poněkud mazlivě. On pomalu vykročil blíž, řinčely řetězy. Řetězy, které obepínaly její útlý pas. „Dokážu splnit i ta nejhlubší přání duše, neodolávej mi více. Už dlouho kráčím s Tebou, až dnes jsi připraven. Neváhej, polib mě!“ zařekla do třetice a…stalo se. Mladík přitiskl rty na její. A přání zmizelo. Už nebylo více nesplněných tužeb. Vše jej naplnilo žárem. Rozevřela mu celou svou náruč a přijala ho do ní, jak to nedělají matky, když přivinou své syny k srdci. Ne, ten tvor srdce neměl. Avšak její jazyk byl v tu chvíli více. Pronikala do něj a on pronikal do ní, nejpradávnější souboj dvou těl započal a hrdla se nedokázala nabažit jedno druhého. Ano, ta postava byla démon, veda mladičkého do záhuby výměnou za svou svobodnou volbu mít své vlastní malé přání.
„Hrozní tvorové, ještě že náš les je tak silný, aby se jim ubránil.“
„Příšerní, ještě že oblaka a skaliska jsou tak čistá, aby se někdo takový tam zjevil.“
„Kde objeví se lidská noha a půda je slabá, tam se může rozhořet i věčný plamen pekelný, plný ohnivých chapadel a jazyků nenasytných, hladových a lačnících po něčem, co samy nikdy neměly. Po svobodné volbě. Daru daný člověku. Proto člověk nemůže být hrdý jako gryf, nemůže být čistý jako jednorožec. Svobodná volba uvnitř jasného světa je tím slabým, avšak jediným hybatelem kola.“ vypověděl lesník a hledí k oběma tvorům.

IV.2. Věčné otroctví
Mladík ztratil veškeré své žití. Vzájemné odhalení způsobilo démona usídlení v jeho těle a uvnitř té lidské stránky si užíval onu možnost volby, neboť díky němu mohl vystoupit z věčného plamene a do sytosti užívat pohybu po zemi. Tu tam byl skromný mladík kráčející za svým snem. Za jeho kroky zůstávali plačící ženy, zbídačení a oškubaní muži, zničené budovy, hořící pole. A nenasytnost rostla a rostla. Kdokoli se jej rozhodl zničit, padl. Protože démona uvnitř těla nelze zavraždit žádnou zbraní. Rány po meči se zacelovaly. Jed z břicha proudící do krve pronikl do puchýřků na kůži a vytryskával ven. Zlámané kosti srůstaly. Stal se největším postrachem lidského pokolení. Zhoubným nádorem lidstva šířícím se po krajích a vražděním všech a všeho. Kdo zastavil jej?
Z mladíka se stával pomalu a jistě stařec, uzamčený ve svém těle, sledující hrůzy provádějící jeho tělem. Došlo k mnohým dalším soubojům, až démon nabyl přesvědčení své nepřemožitelnosti. Zapomněl na jednu jedinou věc, silnější než touha. Na to malé přání, co zůstalo v duši otroka. A to přání… „ne jinak…“ zastaví své vyprávění lesník.
Tělo obývané dvěma dorazilo do jedné malé vesničky. Statečnější se mu postavili a shořeli. Po takovýchto viděních jiní utíkali, co jim síly stačily. Celá ves na prach shořela. A tělo obývané dvěma došlo až k samotě, kde hledalo další oběť. Dveře se otevřely. Kroky po světnici by byly možná až příliš děsivé, kdyby v ní byl někdo, kdo by si uvědomil, co před ním stojí. Na židli seděla slepá žena. Věděla o příchodu někoho, mlčela… čekala až se její host zastaví. Zastavil se a ona se otočila. Hmatala po okraji stolu, u něhož seděla, aby měla oporu, protože se pokusila postavit. Tělo stálo před ní a už se chystalo se zakousnout do nic netušící…svobodné duše. Když ona náhle vztáhla ruku a pohladila jeho krásné černé vlasy. Tak, jak nikdo před ním to nedokázal. Ono přání se náhle probudilo v duši otroka a zničilo okovy držící ho před sílou otrokáře. Teď bylo na čase zlomit jeho vládu. Neboť vyplněné přání je silnější než jakákoliv tužba vyvolaná démonem, utekl zpět do končin obývaných jemu podobným. Políbil slepou ženu na ruku, poděkoval a vydal se vstříc jako mladík zpátky domů, protože jeho malé přání bylo vyplněno.
„Gryfe, jsi hrdý jako není žádný člověk. Jednorožče, jsi čistý jako není žádný jiný člověk. Avšak my lidé stojíme, před Vámi, vyššími tvory a snažíme se být jako vy. Neboť my máme možnost si vybrat. A že nejsme dokonalí? Promiňte nám to, jsme lidé. Nám v krvi kolujete jen jako vlastnosti od vás skutečných ztělesnění. A proto před vámi nyní teď poklekám.“ padá lesník na zem. A když oči otevře, bouře je pryč, před ním mýtina a krajina jemu známá. Vydá se zpět domů. Ne, nezdálo se mu to. On to moc dobře ví jako to moc dobře víte i Vy.